Mezi vojáky silničního stavebního praporu vojenského útvaru xxxx Jince se proslýchá, že by mohl být aktivován paragraf, který by umožnil základní vojenskou službu prodloužit. Staví totiž velice důležitou stavbu v rámci celé Varšavské smlouvy. A i když slovo raketová základna si nikdo netroufne vyslovit ani potichu, neboť tzv. „kontraši“ - příslušníci Vojenské kontrarozvědky (VKR) mají uši všude, všichni tuší, co se tam nahoře, na hoře, na „Akci“ staví.

Jince. Malá, celkem nenápadná obec na Příbramsku. Něčím se ale přece jen lišila  od ostatních obcí podobné velikosti. Bylo v ní několik vojenských útvarů a velké množství vojáků Československé lidové armády. Vojenská tradice Jinců sahá až do doby před 2. světovou válkou. Jen  azimut a zastoupení různých složek naší armády se během 20. století měnil. V roce 1983 to byli „rakeťáci“, bývalí „pétépáci“ – příslušníci někdejších pomocných technických praporů (PTP), tehdy  již přejmenovaných na silniční stavební prapory, a možná i další.

Mezi vojáky, kteří si prezenční vojenskou službu v této oblasti obzvlášť „užili“, se traduje pořekadlo: „ Čenkov  - Jince nikdy více, radši kulku do palice.“ Obec Čenkov poměrně těsně sousedí s Jinci. Je zajímává tím, že v tamních strojírnách pracoval někdejší jugoslávský prezident - „krvavý pes“ - Josip Broz Tito.

Je brzy ráno, snad něco kolem půl sedmé, a venku to vypadá na pěkný jarní den. I ptáci si o tom vesele prozpěvují. Sedím v UNIMO buňce, hned vedle hlavní brány, kde se mi služba pomocníka dozorčího útvaru (PDÚ)  přehoupla již do druhé poloviny. Právě  čtu Mladý svět.

„Lanz! Kurva! Dyť vy ste tady jenom živenej!“ Trhnu sebou, vyskočím  ze židle a postavím se do pozoru. Srdce mi od leknutí prudce buší. Venku, před otevřeným oknem stojí kapitán Jichal, velitel útvaru, a svým vykřičeným  hlasem na mě řve jak smyslů zbavený, až se to rozléhá po celých Jincích.

Standa, jak mu mezi sebou familiárně říkáme, je menší postavy,  hubený, nakrátko ostříhaný, chodí takovým zvláštním krokem a je to typický „zelený mozek“, a ještě k tomu  cholerik. V civilu je ale skoro k politování. I jeho žena pracuje na Akci, ale jako občanský pracovník (o. p.). Jednou, když dal Standa hlasitý průchod svým tužbám, jsme se dozvěděli, že kdyby měl kluky, dal by je na „Žižkárnu“ (Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova).

Proboha, co se stalo? Snažím se rychle zorientovat a nechápavě na něj civím s rukou  v poloze vojenského pozdravu, tedy u čepice, kterou jsem si mezitím v rychlosti nasadil. Normálně ho přece „vítá“ až dozorčí u vchodu, uvažuji překotně. Je to snad kvůli tomu časopisu?

Najednou se mi rozsvítí.  Zapomněl jsem na to jako na smrt. Byl jsem totiž několik týdnů v nemocnici a vojenskému režimu jsem úplně odvykl. Jednou z povinností PDÚ je otevřít spodní bránu, kterou každé ráno vjíždějí do areálu útvaru vojenské autobusy, aby mohly odvézt vojáky na Akci. A ty už si před bránou netrpělivě odfukují.

Ještě jsem se ani pořádně nevzpamatoval z leknutí, popadnu klíče a běžím otevřít.

To tedy ten den pěkně začíná, říkám si cestou.

Jen ti ptáci se už z leknutí otřepali a dál vesele švitoří jakoby nic.