Dny někdy ubíhají rychleji, než bychom chtěli. Tento text měl být původně zamyšlením nad návštěvou dalajlámy a jeho smyslu pro Českou republiku. Ale dění kolem něj se zdeformovalo takovou rychlostí, že člověk, který odjel na víkend, se vrací do téměř jiné reality.

Dalajláma je zcela nepopiratelně duchovním vůdcem velké části světa. Vůdcem, jehož duchovní rozměr byl zpolitizován okolnostmi i politiky. Těžko říci, třeba by dalajláma rád byl pouhým duchovním vůdcem, ale prostě to už po více než padesáti letech není možné. Lidé, kteří jej potkali, říkají, že osobní setkání s ním znamenalo obrovskou vlnu klidu a duchovna. Věřím tomu. Dobří duchovní vůdci tento dar mají.

Je ale otázkou, zda si dalajláma uvědomuje, že není nositelem nejen duchovních hodnot, ale i ryze politického poselství podpory separatistickému hnutí. To začalo operacemi Saint Circus, Saint Barnum a Saint Bailey v letech 1951 až 1956, které vedly k vytvoření jednotek tibetských partyzánů, vedených dalajlámovými bratry Thubten Džigme Norbuem a Gyalo Thondupem na nepálské hranici, jejich marnému záškodnickému boji proti čínské vládě, který skončil až porážkou povstání ve Lhase v roce 1959, útěkem dalajlámy do Indie a Nixonovou návštěvou Číny v roce 1972. Tehdy každý z 1 500 přeživších rebelů, trénovaných CIA, obdržel 10 tisíc rupií, aby si mohl koupit pozemek v Indii. Dalajláma sám byl finančně podporován CIA od konce padesátých let až do roku 1974, do kdy dostával od CIA 180 tisíc dolarů každý rok. Podpora tibetských partyzánů se sídlem v Nepálu stála půl milionu dolarů, na podporu hnutí za tibetskou nezávislost, které bylo vlastně jen snahou po destabilizaci komunistické vlády v Číně, byl vynaložen milion dolarů. Dnešní podporu nezajišťuje už přímo vládní špionážní agentura, ale nevládní National Endowment for Democracy, financovaná a úkolovaná ovšem stále americkou vládou, a americké celebrity prostřednictvím hnutí „Free Tibet“ v Londýně a International Tibet Independence Movement v americké Indianě…

Čína dalajlámu považuje za separatistu, který se snaží o odtržení Tibetu. Jako symbol dlouhotrvajícího boje, „nejznámějšího exulanta světa“ ho přijal i Václav Havel, který jej pozval na setkání s kardinálem Františkem Tomáškem a se zástupci Občanského fóra. Pak přijížděl na Havlovo Forum 2000. Dalajláma, který se domnívá, že Češi svého někdejšího prezidenta stále bezvýhradně milují, nejspíš neví, co s každou svou návštěvou v zemi, která má obyvatel tolik co Paříž, způsobuje. Těžko může vědět, že po úmrtí Václava Havla se stal jakýmsi kyjem Havlových zastánců, jímž mlátí kolem sebe a každého, kdo je kritický k nim či Václavu Havlovi. Z morální autority dalajlámy se tak stal morální kýč.

Dalajláma se stal symbolem těch, kteří jsou lepší než ostatní nevzdělaní a hloupí obyvatelé této země (jak naznačil ve své křesťanské lásce Tomáš Halík) a vyvěšování tibetských vlajek se stalo tím, čím kdysi byla zkomolená němčina pražských měšťanek, protože česky přece mluví jen služky.

Příběh už dávno není o tom, že dalajlámu měl rád Havel, a proto zbožšťujeme božského přeléváním vzájemné nedotknutelnosti.

V mém okolí jsou lidé – a někteří jsou, snad, i mí přátelé, kteří mají Václava Havla opravdu rádi. Jsou to lidé, kteří jej znali dlouho, znaly se jejich rodiny, znali se oni. Někteří pro Václava Havla pracovali na Hradě a pro ně se on stal návratem k jejich kořenům, symbolem, že svět je zase v pořádku. Tito lidé mají Havla rádi zcela autenticky, takového, jaký je. I oni si jej drobně idealizují, ale jejich postoj je zcela pochopitelný a jsou to ti, s nimiž o Havlovi občas hovořím. Občas, to je to slovo, protože oni si z něj neudělali profesionální modlu.

Dalajláma se stal z vůdce jedné z větví buddhismu jakýmsi podivným marketingovým tahem. Nejdříve nacistů, kteří chtěli objevit kořeny Arijců, pak CIA a MI6, které chtěly rozvrátit Maovu Čínu, pak západních hippie, jež po vzoru Beatles jezdili meditovat do Tibetu a ze kterých se s věkem staly celebrity, Havla a nakonec jeho v politice neúspěšných následovníků. Kteří se proklamovaným souzněním s ním stali jeho jakýmisi nechtěnými manažery. Dalajláma se stal v Česku jejich předvolebním nástrojem, konfrontujícím zbožštěné floskule o pravdě a lásce s politickou realitou jeho nástupce, který nejenže v Havlově duchovním odkazu nekoná, ale dokonce se mu svým na odiv deklarovaným plebejstvím vysmívá.

Přitom – a na to nesmíme zapomenout, například prezident Obama se s dalajlámou v roce 2009 odmítl setkat. Nakonec se s ním setkal letos v létě, dokonce v Bílém domě. Ovšem to už ve chvíli, kdy jeho prezidentské období prakticky končilo. Půl roku předtím ovšem uspořádal velkolepou státní večeři pro čínského prezidenta a jeho manželku. Zatímco státní večeře v Bílém domě byla zaplněna hvězdami a všechny deníky a magazíny (zejména módní) řešily, co měl kdo na sobě, v Česku se návštěva čínského prezidenta stala podivnou akcí. Zatímco britská královna vezla první čínský pár ve zlatém kočáře a státní večeře byla současně státní premiérou vévodkyně Catherine, nikomu nevadilo, že dalajlámu přijala naposledy před dvaceti lety. Zdá se, že jen v této malé kotlince je to buď – anebo, život nebo smrt.

Vyvrcholením dalajlámovy návštěvy v Praze nebylo rodinné setkání s jednou pražskou rodinou, která si jej prakticky pro sebe privatizovala, ale aféra, která fakticky odstartovala prezidentskou kampaň. Totiž ona kauza vyznamenání Jiřímu Bradymu, přeživšímu Osvětim. Sněmovna schválila na popud sociálnědemokratického starosty jednoho z městeček Bradyho na seznam těch, které navrhla Miloši Zemanovi na státní vyznamenání. To je v pořádku, Brady si nejspíš vyznamenání zaslouží (vím alespoň o jednou dalším člověku, který tak činí také, ovšem nikdo se za něj nepřimluví). Lidsky chápu i Daniela Hermana, že se za Bradyho – svého příbuzného – přimloval. Možná, kdybychom měli tu šanci, udělali bychom to také. Brady ale na oficiálním seznamu vyznamenaných nikdy nebyl, což potvrdil předseda vlády Sobotka, muž, který nemá důvod mít rád Miloše Zemana. A tu se zjevila teorie, že Zeman údajně požádal ministra kultury, aby se jako ministr nesetkával s dalajlámou, neboť je to proti oficiální vládní politice, která vnímá dalajlámu jako soukromou osobu, respektuje stejně jako EU „politiku jedné Číny“, a neakceptuje tudíž dalajlámu jako hlavu exilové vlády Tibetu. Jestli přidal to, že „jinak nedám metál strýci“, těžko říct. Možná to ministr kultury jen špatně pochopil. Možná k tomu vůbec nedošlo.

Tento třaskavý okamžik rozjel marketingovou akci proti hlavě státu, na kterou naskočily všechny měšťky se špatnou němčinou. I ty, které o dalajlámovi prakticky dosud neslyšely.

A začala kampaň na zvolení ne-Zemana. Bizarně proto, že ti, kteří státním vyznamenáním z rukou „tohoto prezidenta“ dosud pohrdali, ho náhle chtějí pro člověka, který na kontrasignovaném seznamu nebyl.

Ale ti, které nazýváme „pražskou kavárnou“, nejsou schopni ze svého středu vyprodukovat skutečně lidového vůdce, jakým byl v euforický rok 1989 Havel. Chybí vyprahlost doby, chybí euforie. Ostatně ani sociální demokraté nenalezli a nedokážou nalézt silného protihráče proti současnému prezidentovi. Skutečně pracující lidé přemýšlivé pózy dnes už nezaujmou. Chtějí člověka, jemuž budou rozumět. Který bude jejich. A ti, kteří by se rádi usídlili na Hradě, zatím lidmi spíš pohrdají.

Ale – kdo ví. Třeba kdyby si dalajlámu neprivatizovali pro sebe ti poslední spravedliví, zjistili bychom možná, že si se skladníkem ze šroubárny duchovní vůdce rozumí daleko víc než s afektovanou špatnou němčinou. Třeba proto, že o sobě dalajláma prohlašuje, že pokud jde o společensko-ekonomické uspořádání, je stále přesvědčeným marxistou a kritizuje ty současné představitele marxistické politiky, kteří dnes uvažují jako kapitalisté.

Celou skrumáž podpořil Sobotka čerstvým prohlášením, že seznam vyznamenaných podepisoval po dalajlámově návštěvě. Z čehož plyne, že vyznamenaní mají týden času, aby se dostavili do Prahy? Zvláštní. A do toho se zjevila SMS s textem, že diskuse o státním vyznamenání byla pro letošek odložena. Přičemž není příliš jasno, alespoň z fotografií, který čtvrtek byla SMS napsána. A mezitím starý pán, kterého se to všechno týká a který je náhle nástrojem pomsty, si nemůže vzpomenout, s kým to vlastně o metálu mluvil. Nechtěla bych být v jeho kůži. Celý příběh je zvláštní. Nikdo neví, kde je vlastně pravda, a asi se to ani nedozví. Je však skvěle gradovaný. Zbývá napjatě čekat, co bude zítra.