Správné je demokratické

Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: „Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.“ Tvrzení, že to, co je „nesprávné“, je i nedemokratické, slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace. Krátce po referendu, ve kterém Holanďané odmítli asociační smlouvu s Ukrajinou, jsme mohli číst, že by bylo správné zakázat referenda, když se týkají otázek, kterým voliči nemohou rozumět. 

Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí a naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla. Zároveň zesměšňují „příliš jednoduchá“ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité, je také kvalitní. Poznání je podle nich alchymie, jakési tajné umění, které ovládají pouze vyvolení experti a jenom oni sami rozhodují o tom, kdo je expert a co je správné. 

Elity tak chtějí lidu přístup k moci zavřít hned na dva západy. Tvrdí, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí a to co je správné většina vůbec nedokáže posoudit. Tento přístup diskriminuje prostého člověka a především hodnotu praktického myšlení. Obojí je chybné. 

Kolik váží býk?

O přesnosti většinových rozhodnutí svědčí zážitek předchůdce dnešních samolibých elit, který se jmenoval Francis Galton a žil v 19. století. Jeho pohrdání obyčejnými lidmi dokresluje následující citát: „Hloupost mnoha mužů a žen je tak velká, že je to neuvěřitelné. Jen tehdy, když je moc a kontrola v rukou několika málo vybraných a geneticky výjimečných osobností, zůstane společnost zdravá a silná.“ Dnešní Galtonovi názoroví potomci by kvůli politické korektnosti škrtli zmínku o genetice, ale jinak by se jim toto tvrzení asi dost líbilo. 

V roce 1906 navštívil Galton jeden venkovský trh. K atrakcím patřila i soutěž o to, co nejpřesněji odhadnout váhu vystaveného býka. Lidé kupovali losy a psali na ně svůj odhad. Osm set lidí, farmáři a laici, uvážliví a zbrklí, vzdělanci a prosťáčci; prostě jako v demokracii. Galton sesbíral losy, vypočetl, jak by tipovala masa, kdyby byla „jedna osoba“ a očekával naprosto scestný odhad. Ale mýlil se on. Skutečná váha byla 1198 liber a „hloupá masa“ tipovala 1197 liber. 

V moderní psychologii byly prováděny obdobné experimenty. Kate H. Gordonová nechala 200 studentů opakovaně srovnat předměty podle váhy. Skupinové rozhodnutí bylo na 94 procent přesné. Pouze pět členů skupiny odhadovalo přesněji než celek, ale nebyli to nikdy ti samí. Skupina byla naproti tomu vždy ve špičkové formě. Většina tedy rozhoduje přesněji než jakkoliv excelentní menšina. V knize Jamese Surowieckiho, The Wisdom of Crowds, najdeme celou řadu dalších příkladů. 

Přesné odhady nestačí, namítnete. Potřebujeme také rozhodnutí o účelných reakcích na měnící se okolí. 

Příklad Švýcarska nám ukazuje, že si s tím většina dokáže docela dobře poradit. Důkazy? Na vrcholu migrační krize Švýcaři ukázali, že obyčejní občané dokáží i v napjatých situacích rozhodovat rozvážně. Většina odmítla přísnější návrh zákona o vyhošťování cizinců a ponechala v platnosti mírnější verzi. Před pár lety si Švýcaři odmítli prodloužit dovolenou a pozdější vývoj potvrdil správnost rozhodnutí z roku 2001, totiž nevstoupit do EU. 

My nejsme Švýcaři, namítnete. Řekl bych spíše, že nám chybí švýcarská zkušenost a to také proto, že elity všude v Evropě odpírají obyčejným lidem právo spolurozhodovat, aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Jiné důvody pro jedinečnost přímé demokracie ve Švýcarsku mě nenapadají. Ledaže by byli Švýcaři uvážlivější a moudřejší díky alpskému vzduchu anebo skvělé čokoládě.