V uplynulých dnech informovala česká média o tom, že i když počet uprchlíků umístěných v českých detenčních zařízeních stoupá, v Česku z nich nakonec nezůstane skoro nikdo. V deníku E15 se objevil článek, odvolávající se na právníky pracující s běženci, podle nichž úředníci neberou ohled na stav jednotlivých uprchlíků. Může k tomu opravdu docházet?

Pokud vím, a je to dlouhodobá zkušenost, tak vyjádření mnohých právníků pracujících s běženci, jsou velmi často mimo realitu. Je to sice docela pochopitelné, protože uprchlíci jsou vynikajícím zdrojem jejich obživy, což platí i o mnohých novinářích, lidskoprávních aktivistech, akademicích a politicích, samozřejmě organizátory nelegální migrace počínaje. Na druhé straně je velmi nebezpečné, je-li mnohým účelově pokrouceným a zdánlivě zaručeným informacím příliš nasloucháno. Pokud jde o zdravotní stav, tak každý, podtrhuji každý, zdravotním screeningem prochází. Odhalí-li ten nějaké život či zdraví ohrožující skutečnosti, pak je každý, a znovu podtrhuji každý, léčen v časových intencích délky jeho pobytu v zařízení. Takže v tomto případě bych doporučil oněm právníkům, aby si znovu ověřili to, co říkají do médií a čím nejen sami sebe vzrušují. Obecně platí, že se v těchto souvislostech nic neponechává náhodě, mimo jiné i proto, že tito lidé jsou umístěni v hromadných ubytovacích zařízeních a přicházejí z destinací, kde zdravotní rizika jsou nesrovnatelně vyšší než u nás.

Kritika zazněla i tím směrem, že úředníci nedbají na přetíženost hraničních států Evropské unie, které už nápor uprchlíků nezvládají, a vracejí jim je zpět. Mohou ale vůbec postupovat jinak?

Jestliže lze považovat první část vyjádření právníků za absurdní, k té druhé již není téměř co říci, tak hluboce odloučena od pravdy či skutečného stavu věcí je. Spíše je na místě otázka, jak by tito odborníci zajistili, aby takový člověk dobrovolně zůstal někde, kde být zásadně nechce. O tom byla mimo jiné i ona zmiňovaná vzpoura v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá. Pokud by tím spásným řešením měla být rezignace na jakákoliv bezpečnostní či zdravotnická opatření, pokud by jakékoliv ilegální překročení státních hranic mělo být tolerováno a nikdo by neměl být proti své vůli nikde zadržován, jak mnozí – a tušíme proč – naznačují, a to u vědomí neoddiskutovatelné skutečnosti, že v okamžiku zadržení jakéhokoliv ilegálního návštěvníka naší republiky o jeho úmyslech nevíme vůbec nic, víme jen, že porušuje naše zákony a do doby prokázání opaku je tak závažným bezpečnostním a zdravotním rizikem, pak se musíme rozloučit nejen se základními principy naší demokracie a svobody, ale nezbývá než čekat, až nová, pro změnu totalitní pravidla nesvobody a neprosperity, určí různá populistická, extrémistická či nacionalistická uskupení, nebo snad přímo Islámský stát. To přeci nelze připustit za žádných okolností.

Úřadům je také vytýkána špatná procesní praxe a jako příklad se uvádí verdikt Krajského soudu v Praze, který v červnu rozhodl, že Česko nesmí vrátit do Bulharska jezídskou rodinu pana Asaada z Iráku. Jak častá jsou taková pochybení?

Otázkou je, kdo vytýká a pak také proč. V zásadě je aplikována praxe, jen logicky ve větším rozsahu, která tady existuje více než deset let a já bych této praxi nevytkl do této chvíle téměř nic. Na tom by nic nezměnila ani skutečnost, pokud by došlo k ojedinělému úřednickému pochybení, to nelze vyloučit nikdy. Ojedinělá rozhodnutí soudu, která jsou v těchto případech závazná pouze v konkrétních případech, o špatné procesní praxi nemohou vypovídat vůbec nic. Jen na okraj, je docela zajímavé, jak český soud dospěl k názoru, že v Bulharsku, které je členem Evropské unie od roku 2007 a které musí dodržovat stejná evropská pravidla jako Česká republika, není pro jezídského uprchlíka z Iráku bezpečno. To se asi taky někde stala chyba.

Soud prý ministerstvu vytkl, že s uprchlíky nejsou vedeny osobní pohovory, ale vychází jen z policejního výslechu. Musí se pohovory vést vždy?

Neznám konkrétní kauzu, nevím co a jakým způsobem je vytýkáno. Pohovory jsou standardní věc, kterou ministerstvo piluje pod vedením Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky už řadu let a v hodnocení tohoto úřadu patří naši azyloví pohovoristé a rozhodčí k nejlepším. Pokud se výtky týkají rozsahu podkladů pro rozhodnutí, pak se domnívám, že jsou poněkud mimo. Naopak Ministerstvo vnitra je známo svou velmi důslednou snahou o detailní zjištění všech okolností posuzovaných případů.

Krajský soud v Ústí nad Labem už dříve rozhodl v kauze Iráčana, že policie nesmí zavírat uprchlíky kvůli „podezření z útěku“, protože nám chybí definice tohoto pojmu, kterou unijní předpis vyžaduje. Je tedy zadržování běženců a jejich umísťování do příslušných zařízení vůbec oprávněné?

Podezření z útěku je podobná záležitost nejednotnosti soudní praxe. Neznám konkrétní případ ani právní stav, nicméně vím, že každý, koho jsme kdy vraceli někam, kam nechtěl, dříve či později utekl. Podle mých informací ministerstvo nyní pracuje na celkovém vyjasnění uvedené problematiky, aby soudy mohly rozhodovat jednotně. Mnohem důležitější je však pochopit skutečnost, že bruselské sociální inženýrství za pomoci rozhodujících evropských hráčů opravdu nikam nevede; že uprchlík, který se vydal do Německa, Anglie, či Francie po strastiplné cestě prostě v Česku, Rumunsku či Bulharsku zůstat nehodlá a také nezůstane. A to už vůbec nemluvím o scelování rodin, tedy automatickém nároku na azyl pro další miliony příbuzných stávajících azylantů. Diskuse o kvótách a podobných populistických a nic neřešících nesmyslech v tomto kontextu a v kontextu milionů nelegálních migrantů, které nějaké kvóty hovořící o několika tisících lidí, opravdu nevyřeší, jen ukazuje, kam to evropská politická elita dotáhla. Pokud dnes Angela Merkelová volá po harmonizaci politiky zacházení s uprchlíky v Evropě, pokud říká, že nejsou příliš jednotná pravidla, že dublinská úmluva už neplatí, pak zvyšme svoji ostražitost na nejvyšší stupeň. Pak je komické zabývat se tím, co v jedné konkrétní kauze řekl krajský soud.

Lze tedy vůbec najít dohodu a pravidla sjednotit v situaci, kdy uprchlická vlna zastihla Evropskou unii zcela nepřipravenou?

Stávající uprchlické šílenství není nic neočekávaného. Mimo jiné vše, o čem se nyní hovoří, jsme predikovali už před pěti lety. Je to logický důsledek dlouhodobě neudržitelné evropské populistické, namyšlené a přeregulované politiky. A také hry na všeobjímající evropský sociální stát. V Africe a v Asii tomu, bohužel, uvěřili. Tak si ho jdou k nám také užít, tím spíš, že jejich sice málo demokratickou, nicméně k jakémusi žití uzpůsobenou domovinu třeba v severní Africe či někde v Asii, jsme jim naším neuváženým exportem demokracie pomohli změnit v neobyvatelné peklo. Když z mnohých důvodů nechceme dodržovat pravidla stávající, přijdeme s nápadem udělat pravidla nová. Ale ta přece dodržovat nebudeme zase. Co z pravidel, ať už ekonomických či schengenských, dodržovalo Řecko? A stalo se něco? Nic. Když už před pěti lety Angela Merkelová v projevu k mladým konzervativcům prohlásila, že „multikulturalismus selhal, ale naprosto selhal,“ že „se ukázalo, že vedle sebe nedokážou žít lidé z různých kultur,“ předseda bavorské CSU a bavorský premiér Horst Seehofer tehdy prohlásil, že „Německo není žádnou přistěhovaleckou zemí, přistěhovalectví z muslimských zemí je třeba vystavit stop.“ Když německý ministr vnitra Thomas de Maiziere prohlásil, že „integrovat se nechce deset až patnáct procent imigrantů,“ když uplynula tak dlouhá řada let od doby, kdy přistěhovalečtí dorostenci málem vypálili severní předměstí Paříže, a nestalo se nic, tak evropští superlídři začnou prohlašovat, že bychom měli mít nějaká společná pravidla! Neříkají, že bychom měli společná pravidla především bezpodmínečně dodržovat. Jestli se domnívají, že je tento přístup realistický, pak mám obavy, že může fungovat maximálně u směrnice na zakřivenost okurek.

Mediální vyznění migrace v České republice je takové, že naše země je vůči uprchlíkům příliš tvrdá. Vnímáte to tak?

Nevnímám a naopak myslím, že v důsledku je Česká republika vůči uprchlíkům a obecně imigrantům daleko férovější. Co může být horšího a podlejšího, než vyvolávání nerealistických očekávání, o kterých od samého počátku víme, že je nejsme schopni naplnit. Naše země si neplete hrušky s jablky jako některé jiné a byla vždy na straně každého, jehož práva byla pošlapávána. Samozřejmě v rámci svých možností. Naše země také neměla důvod k nesmyslnému sebemrskačství v důsledku koloniálního angažmá. Copak Evropa není už konečně schopna přiznat, že její možnosti také nejsou neomezené? Že pokud budou za deset let čtyři miliardy lidí na planetě splňovat pravidla, aby jim byl přiznán statut uprchlíka, že jim všem v Evropě přiznán nebude, protože prostě Evropa tuto schopnost nemá? Zato má schopnost a ambici pomáhat uprchlíkům v jejich domovině.

Nejsou tedy důvody stěžovat si na zacházení ze strany našeho státu vůči migrantům?

Že mohou existovat různé výklady práva je jasné, ale pokud vím, Ministerstvo vnitra v této oblasti postupovalo vždy podle zákona a zároveň tak, aby neohrozilo dobré jméno této země. A pokud někteří právníci zabývající se uprchlíky tak činí za peníze státu či Evropské unie – a jde o stamiliony – měli by dosahovat alespoň stejné kvality jako ministerští úředníci, což se mimo jiné projeví právě při soudních přezkumech. A je vůbec otázkou, zda-li v tomto případě jsou veřejné prostředky státu či Evropské unie vynakládány v souladu s elementární selskou logikou. A nezapomínejme, že v České republice je poměrně vysoké procento cizinců, srovnatelné například s Nizozemskem, a že o nějakém velkém nepřátelství k cizincům u nás nelze hovořit.

Dá se na základě nějakých poznatků hovořit o prospěšnosti imigrantů pro jejich nové domovy a jejich úspěšné integraci do nové společnosti, nebo takový způsob informování lze brát spíše jako propagandu?

Samozřejmě, že dá. Česká republika je zářným příkladem, protože 450 tisíc cizinců nejen nepřináší fatální problémy, ale naší ekonomice v naprosté většině velmi pomáhá. Kde by bylo stavebnictví bez Ukrajinců, obchod bez Vietnamců a tak dále. Ale podmínkou je jasná a důsledně dodržovaná státní integrační politika. To prostě v Evropě naprosto chybí. Už jsem několikrát veřejně říkal, že jsme zatím nepodlehli nezodpovědným evropským experimentům, že jsme vždy zdůrazňovali, že imigrace musí být bezpodmínečně limitována úspěšnou integrací, že musí být dodržena všechna bezpečnostní pravidla, že musí být jasný koncept a vize a že budou-li přicházet vedle vysoce kvalifikovaných počítačově gramotných pracovníků také pracovití a šikovní dělníci, svářeči, řidiči, pokrývači, kuchaři, zahradníci, obchodníci a podobně, nepochybně se i ekonomický efekt dostaví.

A jakou šanci mají ti, co přicházejí do Evropy nyní? Na rozdíl od kritiků poukazujících na to, že jsou bez jakékoli kvalifikace a minimálně použitelní, vyvolal po celém Německu debatu primátor města Goslar Oliver Junk tím, že požaduje, aby se v městě usídlilo víc imigrantů. Argumentuje tím, že město trpí demografickou krizí a nyní ztrácí 1500 - 2000 obyvatel ročně, takže uprchlíků prý nikdy není dost.

Pokud primátor Junk tvrdí, že jeho padesátitisícové město ztrácí každým rokem až 2000 obyvatel a že uprchlíků nikdy není dost, tak by asi měl dělat něco jiného než primátora. Pokud se němečtí, švédští, francouzští či třeba angličtí politici domnívají, že prosperitu a spokojenost voličů v dlouhodobém kontextu přinese nekonečné přerozdělování provázené rétorikou o evropském sociálním státu, ve kterém my Evropané už pracovat nebudeme, dokonce ani rodiny a děti už mít nebudeme, protože se máme tak dobře, že už ani s vlastní reprodukcí se zatěžovat nemusíme, že prostě jen tak přerozdělíme to, co na nás naši imigranti vydělají, pak nás čeká poměrně rychlý a velmi tragický vývoj. Po zjištění, že žádná ze svobod, pro kterou stojí za to v Evropské unii být, neplatí – a svobodou volného pohybu osob a pracovních sil by to začalo – by se Evropská unie asi postupně rozpadla. A je dost možné, že pokračující neuvážený, nepromyšlený a nedůsledný export demokracie do již zmiňovaných destinací by byl časem nahrazen promyšleným a důsledným importem kultur, s tou naší, ještě stále evropskou, naprosto neslučitelných. Znovu je třeba apelovat na rozhodující evropské politiky, že nebezpečí extremistických nálad – největší bezpečnostní riziko současnosti – nebývale roste, a to vinou jejich politiky, že kombinace řeckého Tsiprase s francouzskou Le Penovou je prostě skutečností. Pokud se domnívají, že uprchlickou krizi vyřeší stejně, jako vyřešili ekonomickou krizi v Řecku, to jest nekonečná jednání s nekonečně malým výsledkem, pak nás moc světlé zítřky nečekají. Ale věřme, že zdravý rozum přijde – tedy, že přijde včas.