Co říkáte tomu, že Česká republika a další státy, které nesouhlasily s povinnými kvótami pro přerozdělování migrantů do členských zemí Evropské unie, byly přehlasovány, byť upozorňovaly na to, že to není řešení obrovské vlny migrace? Na druhou stranu, i když se nám to nelíbí, mohli jsme s takovou situací počítat, protože to přece umožňuje Lisabonská smlouva, kterou jsme sice jako poslední, ale přece jen schválili. Část své suverenity jsme předali Bruselu. Jak se na to dnes zpětně díváte? Neměl pravdu exprezident Václav Klaus a další, kteří před tímto krokem varovali?

Jako mnohokrát, pokud jde o evropskou politiku, evropskou integraci, se ukazuje, že Václav Klaus se nemýlil a že jeho mnohá proroctví byla naplněna. To, že Lisabonská smlouva znamenala a znamená částečné omezení naší suverenity, bylo jasné, právě proto se kolem ní vedl tak ostrý souboj, v němž to některé strany, které se dnes tváří překvapeně, měly jako svůj hlavní klacek, kterým tloukly tehdejší vládní koalici, v které jsme byli, po hlavě. Teď mám na mysli samozřejmě Českou stranu sociálně demokratickou. A byly politické strany, které se netajily tím, že s tímto projektem souhlasí a tvrdily nám, že se ho nemáme obávat, aby se následně ukázalo, že bylo třeba se obávat. A byly politické strany jako ODS, které v sobě od prvopočátku zahrnovaly různé ideové názorové proudy včetně pohledu na Evropu, a výsledkem bylo, že část poslanců a senátorů ODS tento návrh podpořila a část nepodpořila.

Věřím, že tak je to v ODS dosud, že dokáže v sobě zintegrovat různé pohledy na věc. A předpokládám, že přinejmenším po posledních zkušenostech s většinovým přehlasováním procento eurorealistů nejen v řadách členů, ale i příznivců ODS významně stouplo. Já jsem to hodnotil jako poučení a věřím, že toto poučení bude v podobě sundání si růžových brýlí při pohledu na Evropu a evropskou integraci, neboť se ukázalo v čisté nahotě to, co jsme říkali: že evropská politika je politikou prosazování dílčích individuálních národních zájmů, které se skrývají pod rouškou europeanství a solidarity, ale ve skutečnosti jde vždycky o to, kdo, s kým, proti komu a za co.

Pamatujete si, jak jste tehdy hlasoval o Lisabonské smlouvě vy?

Já jsem podpořil Lisabonskou smlouvu, byl jsem členem vlády, tak jsem cítil povinnost být solidární a návrh jsem podpořil.

Hlasoval byste stejně ve světle dnešních událostí kolem povinných kvót, kdy náš menšinový odmítavý názor byl v Radě ministrů vnitra přehlasován? A co říkáte aktivitě exprezidenta Václava Klause, který dnes volá po referendu, aby si vláda nechala potvrdit od českých občanů svůj postoj?

Evropská unie po tom, co se odehrálo na Radě ministrů vnitra a následně na Evropské radě, už nikdy nebude taková, jak se tvářila, že je. Myslím, že toto hlasování znamená hlubokou jizvu na tváři Evropské unie, neboť ukázalo, že jsou ti, kteří rozhodují, a ti, kteří musí poslouchat, a že všechny teze o rovnocenném partnerství a solidaritě jdou stranou, když jde o zájmy velkých evropských zemí. Je to pro nás poučení. Myslím si, že výzva prezidenta Václava Klause, aby si vláda nechala potvrdit mandát, který zastávala, je zcela relevantní a v tomto smyslu ho podporuji. To, že vláda selhala, a já jsem přesvědčen, že to byl vědomý podvod ze strany této administrativy, je tím dalším rozměrem, kdy jsme se doma bušili do prsou, jak budeme zásadoví, přitom jsme někteří dopředu věděli, jak to dopadne, a za druhé jsme neudělali maximum pro to, abychom ten výsledek zvrátili. Tím narážím na české předsednictví ve Visegrádské skupině, na odpovědnosti, kterou jsme měli, na možnosti, kterou jsme měli a kterou premiér Bohuslav Sobotka ani ministr vnitra Chovanec nevyužili. Prostě ten diplomatický náboj, který měli, nebyli schopni využít, buď z důvodu, že se nedomluví, nebo to prostě nedokáží, nebo proto, že nechtěli a vědomě se doma tvářili jako stateční, a přitom vlezli evropským politikům jedním otvorem někam.