Při udílení Krameriových cen jste děkovný projev pronesl v poněkud lehčím tónu. Mám tím na mysli to, jak jste se hned po oslovení publika „dámy a pánové“ pozastavil, zda to není nekorektní, nebo jak jste se věnoval progresivistickým liberálům. Střetáváte se často s jejich snahami diktovat nám ostatním, co smíme a nesmíme?

Řídím se heslem filozofa Georga Hegela: „Těžkostem doby je třeba vzdorovat nezdolně dobrou náladou.“ Od mládí jsem se kamarádil s jedinci, kteří s nezdolně dobrou náladou brali jak léta padesátá, tak sedmdesátá. Herec Pavel Landovský mi ještě jako klukovi řekl: „Římská říše padla, padne i Sovětský svaz.“ A byť byla druhá polovina sedmdesátých let a bylo těžké tomu věřit, tak se švejkovsky smál. A od té doby vím, že žádný systém není navěky. A Jan Grossman, jeden z nejlepších českých divadelních režisérů a vynikající literární teoretik, mi často povídal: „Žádnému systému není možné věřit. Ale na druhé straně – pokud máme páteř, tak ji nemáme proto, aby nám ji systém přerazil.“ A pak jsme mluvili o Švejkovi a přáli si, aby Švejka hrál Belmondo. Oba jsme měli za to, že Ladova karikatura tlusťocha, kterou vytvořil velký Lada až po Haškově smrti, byla vůči světově nejznámějšímu románu podpásovka. Prý lidé se „státotvorným myšlením“ Ladu přesvědčili, aby vytvořil karikaturu, která nebude sloužit za vzor. Lepšolidé se zkrátka Švejka vždy báli. A tak udělali ze Švejka blba a impotenta. Moudří lidé naopak obdivují, jak Švejk dokonale destruuje pitomosti systému svým souhlasem. Destruovat pitomosti systému souhlasem, to je vůbec to nejkrásnější. Zkuste si to. Jděte na pivo, a pochvalte vládu, jak se nyní dobře stará o Ukrajince a jak to moudře zařídila s těmi energiemi. A záhy pochopíte, jak my Češi, milujeme švejkovský humor.

To raději riskovat nebudu. Stačilo mi sledovat, jak to schytával Marek Eben, když nedávno na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech doprovodil uvedení premiéry digitálně zrestaurované verze filmové adaptace románu Milana Kundery Žert slovy: „Je o svazácích. A zatímco dříve se hlídala vedoucí úloha strany, dnes se hlídá politická korektnost…“ Nebylo to přece jen trochu přitažené za vlasy?

Naopak. To je ta nádhera doby. Doby, která se stala parodií sama sebe. A protože parodie již nelze parodovat, stala se vlastně parodie realismem. Ano, žijeme v parodii. A proto se mi velmi líbilo, jak to pokrokoví a neoliberální zastánci evropských hodnot Markovi Ebenovi vytmavili. No není to nádhera argumentovat tím, že bojovníky za politickou korektnost nelze srovnávat se svazáky, protože dnes již není totalita. Mistrná logika. Kdybych byl pan prezident Bartoška, poučil bych se z toho, a napříště bych přizval na pomoc aktivisty. A ti by Markovi Ebenovi pomohli z textu vyškrtat vše, co by se mohlo zdát necitlivé, nesprávné a zraňující. Krásný nový svět.

Obzvlášť pobouřen se soudě podle dlouhé polemiky s oblíbeným moderátorem cítil filmový kritik Kamil Fila. Tvrdí v ní, že v rámci politické korektnosti neexistuje žádný třídní boj, žádná vize vnějšího nepřítele, kterého je potřeba zničit. „Přestaňme veřejně lhát, strašit a manipulovat, že se dnes nesmí o ničem vtipkovat. Ne, jenom to vyžaduje víc vynalézavosti a víc vzdělání,“ vyzývá Marka Ebena. Lze to chápat tak, že by měli vtipkovat už jen ti vynalézavější a vzdělanější?

Pana Filu neznám, ale samozřejmě předpokládám, že je to jeden z nejskvělejších mužů dneška. Líbí se mi, že používá tato tři slova: lhát, strašit a manipulovat. To jsou tak nádherně prázdná slova, že mě to vždy přivede v úžas. K těmto prázdným slovům dnes ještě přibyla slova jako šikanující, dezinformační a rusofilní. A nejkrásnější jsou expresiva: ruský šváb a Putinův agent. Když to někdo vysloví, tak hned vím, že mám před sebou moc vzdělaného a moc chytrého člověka. Například když od poslaneckého pultíku pyšně zazní: „Pane Okamuro, nestrašte občany, nemanipulujte, neříkejte ty dezinformace.“

V té souvislosti se mi vybavil výrok jedné z hlavních postav vaší knížky „Holky z nezisku“: „Je třeba intenzívně uvažovat, jak snížit průměrnou inteligenci nadbytečného lidstva, aby se dalo efektivněji ovládat“. Jsou lidé čím dál snadněji ovladatelní, že jim stačí podstrčit nějaký „Milion chvilek“ či něco podobného a oni za ním jako stádo jdou?

Na tuto otázku odpovím slovy dona Vita Corleona z knihy Kmotr: Lidé z Milionu chvilek jsou dost chytří na to, aby se uživili. Kde je objednávka, tam je i nabídka. Takže lidem z Milionu chvilek nic nevyčítám. Ti jen využili příležitosti a dělali svůj byznys. A ti ostatní mají svobodu volby. A jako demokrat to musím respektovat.

Politickou korektnost jako téma ale od podzimu zcela jistě u nás přebijí témata zdražování všeho možného, především energií a potravin. Jak horký podzim z tohoto pohledu v české společnosti očekáváte? Nebo se máme spolehnout na ujištění premiéra Petra Fialy z jeho televizního poselství k národu, že vláda nenechá nikoho padnout?

Vzhledem k nezdolně dobré náladě bych se na to díval pozitivně. Například Švejk by řekl: „Dřív, když chtěl německý stát od českých občanů nějakou tu kačku, musel posílat složitě do Čech a na Moravu tanky, děla, platit menáž německé armádě, vyhlašovat stanné právo, popravovat… prostě náklady ohromné a tragédie převeliká. Dnes je to proti tomu legrace. Když chtějí němečtí hráči na lipské burze od českých občanů peníze, stačí se domluvit, že my, Češi, jim levně prodáme elektrický proud, a oni nám ho obratem velkoryse prodají zpět. Pochopitelně s jistým přátelským navýšením. Takže navýšené peníze českých občanů vydaných za energie nakonec poputují do německého Lipska, aniž by bylo nutné posílat do Česka tanky, děla, platit menáž německé armádě, vyhlašovat stanné právo, popravovat... A to je třeba chápat jako pokrok.“ Moc mě mrzí, že Jaroslav Hašek už nežije a nemůže tento pokrok naší humánní doby ve Švejkovi oslavit.