Co si myslíte o tom, že vláda připravovala konsolidační balíček v utajení a partneři z tripartity se o jeho obsahu dozvěděli stejným způsobem jako veřejnost, když už bylo vše upečeno?

Dva sociální partneři v tripartitě už k tomu řekli vše a nezdá se, že by to padlo na úrodou půdu. Naopak se zdá, že třetí sociální partner, tedy vláda, plně nepochopila význam sociálního partnerství a jeho základního nástroje, sociálního dialogu. Pro potvrzení, že tomu tak je, namátkou uvedu úsměvný signál, vypuštěný premiérem Fialou, že přece vláda tripartitě představila tzv. „ozdravný balíček“, a bezelstně dodal, že jen s třídenním zpožděním, tedy v době, kdy už bylo toto veledílo pětikolky představené veřejnosti, a snad prý ministr financi to ještě vylepšil informací z kuchyně 108, že by byl problém, k jednání přizvat ještě dva sociální partnery, když bylo složité se na finální podobě dohodnout v koalici. Jak by řekla moje babička: I takové má pánbůh rád.

Ale když má vláda plán, u něhož očekává nesouhlas sociálních partnerů, není nakonec jedno, že se s nimi nebaví a nepřizve je k jednání?

Pojďme se společně vrátit o 33 let dozadu, do doby, kdy jsme na ministerstvu práce a sociálních věcí, ještě v době Československé socialistické republiky, formulovali první představy o sociálním dialogu, které jsme o několik měsíců později, již za České a Slovenské federativní republiky, dovršili dne 3. září 1990 podpisy všech tří sociálních partnerů. Tripartita nevznikla jako samostatný sociální nástroj, to by bylo významné nepochopení. Bylo tomu právě naopak, rodila se několik měsíců, protože měla být něčím, co mělo předcházet nedorozumění ve společnosti. Kdo trochu zabředl do složitostí vzájemných sociálních interakcí ve společnosti, ví, že řešením nemůže být nabubřelý arogantní přístup, který je vlastní současné vládní „stoosmičce“. Vlastně ano, může, ale jen do doby, než se překročí práh sociální únosnosti. Pak události naberou rychlý a mnohdy dramatický spád.

Proto jsme hned v lednu a únoru 1990 vedli na MPSV místy vášnivé diskuse nad platformou pro vyjednávání s odbory, abychom předcházeli stávkám a demonstracím, jaké organizovali v jiných postkomunistických zemích proti novým vládám a jejich nekomunistickým politikám. Předně bylo potřeba vytvořit jakousi platformu, která by projednávala návrhy reforem, jež budou mít dopady na životní úroveň lidí. Bylo zřejmé, že to nemůže být jiná platforma než tripartitní a dosažená formou konsensu a v rámci regulí Mezinárodní organizace práce. Po prostudování jejích dokumentů jsme zvolili cestu vytvoření Rady sociální dohody, založenou politickou dohodou mezi zainteresovanými stranami podle dánského modelu.

Nabízí se však otázka, zda má teď tripartita smysl, když Fialův kabinet dal partnerům najevo, že je k ničemu nepotřebuje a že mu na nich nezáleží. K čemu tedy ještě je?

Tato vláda není vládou „na věky“, a pokud si bude počínat tak, jako dosud, nemusí se dožít konce svého mandátu. Každá vláda je „dočasná“, a pokud si říká demokratická, kde by mělo převládat aspoň zdání, že rozhodujícím je lid, tak je jejím základním úkolem pečovat a rozvíjet sociální dialog, protože jen tak si může zajistit podporu zejména pro někdy potřebné nepopulární kroky a vlastně také pro svou další existenci.