Na šest míst v Radě ČT se sešlo 90 přihlášek. Čím si vysvětlujete rekordní zájem o členství v mediálních radách obecně?

Velký zájem o členství v Radě ČT byl i před šesti lety. Je to dáno tím, že je v Radě ČT šest volných míst. To je jedna věc. Druhá věc je, že rozhodování o podobě vysílání ČT je dlouhodobě traumatizující, panuje nespokojenost s tím, jak se Česká televize vypořádává se zpravodajstvím a publicistikou. Jistě se shodneme na tom, že například filmové spoluprodukce terčem kritiky mohou být jen těžko. Je to Česká televize, bez které by kvalitní česká kinematografie neexistovala.

A hlavně, důvod zájmu veřejnosti o členství v Radě je i to, jak ČT hystericky a agresivně  reaguje na kritiku sebe sama. Vzpomeňme, co se odehrávalo po analýze Jana Křečka pro RRTV, z níž vyplynulo, že Česká televize je nakloněna TOP 09. Nazvala bych akci České televize pokusem „vyřídit si to s ním pěkně po bolševicku“. Vzpomeňme na soukromé reakce některých redaktorů na sociálních sítích, výsměšné a někdy na hraně i za hranou sprostoty.

Proto mnozí z kandidátů na členství v Radě vstupují do procesu kontroly České televize jako do boje s tím, že zamezí aroganci a „plýtvání“. O němž se hojně mluví, aniž by vlastně kdo znal podrobné ekonomické ukazatele (kromě managementu a ekonomicky vzdělané části dozorčí komise rady). Pravdou je, že z 6 miliard, které nashromáždil generální ředitel Janeček a jeho finanční ředitel Lambert v rezervním fondu televizních poplatků na budoucí rozvoj, odčerpal Dvořák většinu. A dnes je Česká televize bez rezerv.

Mnozí kandidáti, jak se ukazuje při každém slyšení, vlastně dost dobře neví, co radní dělá. Nebo co by dělat měl. Někteří se chovají jako kandidáti na programové ředitele. Sešly se zde tedy dva faktory: je hodně volných míst a nespokojená část společnosti polemizuje s tím, co jí televize předkládá a má pocit, že „řídit televizi“ může každý. I oni. Třaskavá směs frustrovaného odporu a diletantismu.

Mediální profesionálové už se do Rady nehlásí. Poté, co je poslanci nezvolili, nemají zapotřebí se vnucovat. Posledním je mediální historik Jakub Končelík.