Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Ukázalo se, že liberální kapitalismus, stejně jako „stát blahobytu“ mají své meze. Obojí je založeno na modle spotřeby a je vcelku jedno, zda je ta modla pravicová, nebo levicová. Lidé se dnes od konzumu obracejí k jiným hodnotám, k těm, které jsou uloženy hlouběji v jejich kolektivní paměti, hledají identitu a symboly. Proto ta renesance nacionalismu či vlastenectví. Vidíme to zejména v Rusku, kde Putin zjevně naplňuje společenskou objednávku, dává občanům cosi více, než jen „chléb a hry“. Proto jsou liché naděje, že ruský režim vyhladovíme a občané kvůli poklesu ekonomiky, horšímu kursu rublu a nutnosti vzdát se části konzumních radostí prezidenta svrhnou. V muslimských zemích pak je čím dál zjevnější příklon k radikální verzi islámu.

Pro nás by bylo dobré, když už se zjevně nedokážeme plně vrátit ke křesťanským kořenům, oživit alespoň konzervativní sekulární hodnoty, které se s křesťanstvím pojí: kult tvrdé práce, péči o rodinné hodnoty, skutečnou solidaritu, která pomáhá potřebným, ale netýká se těch, kteří se sami nesnaží, jistou skromnost a střídmost… Stejně tak by bylo dobré obnovit republikánské ctnosti – víru v ústavnost a demokraii, v řád práva a svobody, vlastenectví…

Mysím, že toto jsou hodnoty, které by mohly nahradit boha konzumu. Ale zda se nám to podaří si vůbec netroufám odhadnout.

Z celé problematiky vydělme otázku neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

Nemyslím, že nás o práci připraví stroje. Spíše naše lenost a neochota se přizpůsobit. Pilní a rozumní lidé si smysluplnou práci vždy najdou. Vaše otázka navíc obsahuje zcela jasné sdělení – společnost je velmi bohatá, tak bohatá, že dokáže případně uživit velkou část nepracujícího obyvatelstva. Navrhuji věnovat daleko větší část tohoto bohatství na investice do vzdělání a vědy. Do lidského kapitálu, do myšlenek, do výchovy k vědeckému a zároveň morálnímu myšlení. Jestliže středověcí benediktini měli motto: „Modli se a pracuj“, mohli bychom to změnit na „Vzdělávej se a pracuj“.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. A tak nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malým nedorozuměním, nebo šlo o začátek ruské agrese vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Putinovo Rusko je daleko asertivnější než Jelcinovo Rusko. Souvisí to samozřejmě s tím, že se ekonomicky postavilo na nohy. Rusko nikdy nebylo zcela součástí Evropy. A také si nikdy nenechalo ujít příležitost k územním ziskům. Na druhé straně je ruská pravoslavná civilizace nejbližším strategickým spojencem Západu. Vztah k Rusku není jednostranná ulice. Záleži i na nás, jak si ho nastavíme. Zda na jedné straně budeme schopni dát ruské rozpínavosti jasné nepřekročitelné meze, a na druhé straně s ním budeme jednat jako s rovnocenným partnerem (což se v 90. letech v době největší ruské slabosti nedělo). Pro mě je jistým vzorem období Svaté aliance, kdy Západ dokázal zkrotit dobyvačné sny cara Alexandra a Rusko se stalo spolugarantem stoletého evropského míru. Bohužel tím, kdo tento mír porušil, byl Západ, když se v Krymské válce postavil po bok muslimského Turecka proti křesťanskému Rusku.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA…

NATO se samozřejmě musí připravit na jakoukoli, i potenciální hrozbu. V současné době si ale nemyslím, že by Rusko mělo sílu napadnout členskou zemi Aliance.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?

Nejpravděpodobněji se dnes jeví nasazení armády na ochranu hranic před invazí muslimských imigrantů. Toto je forma hybridní války, která už na ulicích řady západních měst probíhá. Doufám, že alespoň tento úkol by armáda zvládla (byť 1500 vojáků, které by na to dle prezidenta mohla vyčlenit, opravdu není mnoho). Jinak dle mínění odborníků (jimž nemám důvod nevěřit) je v důsledku dlouhodobého podfinancování armáda de facto nebojechopná – s výjmkou speciálních sil a jednotek rychlého nasazení, které naopak mají špičkovou úroveň, což prokazují na zahraničních misích, včetně velice nebezpečného nasazení v Afghánistánu. Mám velkou úctu k mužům a ženám, kteří slouží v České armádě; a není jejich vinou, v jakém jsou naše ozbrojené síly stavu.