Existuje v České republice cenzura? Nedá se jako cenzura označit každodenní praxe Kavčích hor, že si zvou jedny a ty samé hosty, zatímco lidé ze stejné branže, ale s jiným názorem na věc se na obrazovku nedostanou nikdy?

Chápu cenzuru jako zásah státu. Vyznačuje se tím, že vám předem zakážou něco říkat. Jsem přesvědčený, že taková cenzura u nás není. To jsem řekl v jednom rozhovoru a strhla se debata, kdy mi právníci vyložili, že sice pojem cenzura se v našem právním řádu nevyskytuje, ale přesto existuje. Že náš právní systém předem výslovně říká, že se něco nesmí. Třeba nesmíte někoho ponižovat ohledně jeho rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry, náboženství nebo když se vaše výroky nějakým způsobem dostanou do konfliktu s ohrožením bezpečnosti, zdraví, když budete vyzdvihovat nacistické symboly, popírat holokaust… Nejsem právník, tak do toho nechci moc zabíhat, rozumím tomu teď tak, že cenzura u nás existuje.

Na Facebooku jste napsal, že zakrývání sochy maršála Koněva v Praze 6 je cenzura. Není to spíš znak autocenzury Prahy 6?

Řekl bych, že je to paradoxně obojí. Ta socha tam stojí od roku 1980, úřad ústy starosty Prahy 6 Koláře ji chce odstranit. Sice říká, že důvodem je, že ji vandalové ničí, ale zároveň se moc netají tím, že pro to má spíš ideologické důvody. On zastupuje úřad místní samosprávy a přenesené státní moci, není to jen jeho soukromý názor. Pak je to tedy cenzorský zásah z moci úřední. A ta autocenzura? Primátor Prahy Hřib se nechal slyšet, že desku oslavující maršála Koněva na Staroměstskou radnici vracet nechce, protože je dokladem devótnosti vůči představiteli Sovětského svazu. A starosta Prahy 6, jehož strana je s ním v koalici, se s tím hned ztotožnil. Připomíná mi to dobu normalizace. Literární historik Michael Wögerbauer říká: „… v sedmdesátých a osmdesátých letech sice neexistoval oficiální cenzurní úřad. Cenzura neměla jediné centrum, byla rozptýlená, prostupovala společností…Všichni lidé, kteří působili na různých funkcích v nakladatelstvích i médiích, věděli (nebo předpokládali), co lze či nelze otisknout nebo odvysílat, a dbali na to, aby nebyl ohrožen stávající společenský řád, ale také jejich osobní prospěch.“ Přijde mi to teď podobné. Taky panu starostovi nemusel nikdo určitě nic říkat a sám pochopil, jak se má jako koaliční partner zachovat.

A praxe České televize? Copak by nemohla RRTV nebo Rada ČT chtít po veřejnoprávní televizi přehled zvaných hostů k jednotlivým tématům, doplnit na ně dle své úvahy opomíjené odborníky a domluvit omezení pro každého například na dvě vystoupení měsíčně, aby nás někteří oblíbenci ČT neoblažovali svými moudry obden?

Televizní nebo rozhlasová rada nemá nárok do exekutivy médií zasahovat. Rada ČT se ale může vyjádřit ke koncepci, určitě má s vedením televize diskutovat o tom, když se jí něco nelíbí. Má dbát na to, že Česká televize poskytuje objektivní, ověřené a všestranné informace tak, aby si občané mohli svobodně vytvořit vlastní názor. Pokud se do ní lidé s jiným názorem nedostanou a vystupují v ní stále stejní hosté, měla by zasáhnout. K tomu byla zřízena. Její role je garantovat veřejnosti, že ČT maximálně usiluje o objektivitu.

Zaregistroval jsem vaše postesknutí v rozhovoru pro Deník, že nejsou nastaveny parametry, podle nichž byste jako radní mohli vysílání posuzovat. Jak byste si je představoval?

Pojmy objektivita a vyváženost patří mezi tzv. neurčité právní pojmy a Rady mají napomáhat k jejich výkladu. Je to stejné jako s vulgaritou. To je také neurčitý právní pojem. Kdo rozhodne, že se v nějakém pořadu mluví vulgárně? To, co jednomu přijde za hranou, jinému přijde jako součást reality. Vzpomeňte na seriál Most. Kdyby místo každého ‚neblbni‘ tam říkali ‚nehloupni‘, váleli bychom se smíchy. Tu míru, kde se jedná o přijatelnou uměleckou licenci a nepřijatelnou vulgaritu, která ohrozí mravnost před desátou večer, také posuzuje RRTV. Za komunistů jsem musel v televizi u pohádky přetáčet větu „Honza putoval světem křížem krážem,“ protože to někomu z tehdejších dohlížitelů přišlo jako propagace církve. Nebo jako hudební redaktoři v rádiu jsme museli do vysílání po zprávách zařadit instrumentálku, aby tam nevznikla nějaká nevhodná vazba mezi obsahem zpráv a textem písničky. Stejně jsem jednou dostal na tři měsíce distanc, protože jsme po zprávách sice zařadil instrumentálku, ale hned na to píseň, ve které Pavel Bobek zpíval „stoupat jak dým,“ a předtím tam byl příspěvek o koncentrácích.