Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme? Ubráníme se?

Stačí se podívat na to, co se děje v západní Evropě, i v centru EU v Štrasburku jsou oblasti, kam se místní neodváží. Nárůst kriminality, násilí na ženách, obrovské zatížení sociálního systému, to jsou jen některé jevy, které se stávají běžnými (jak říkal londýnský primátor Sadik Khan, terorismus se stal součástí života a máme si na něj zvyknout). V našich podmínkách stačí se po večerech projít po Václavském náměstí. Bagatelizovat tyto hrozby, varovné signály, zkušenosti našich západních sousedů stejně jako nebrat vážně podstatu islámské ideologie, považuji za velice nezodpovědné a nebezpečně naivní.

Podle vyjádření Gherta Wilderse západní Evropa svůj boj již prohrává na celé čáře, svou naivitou, svou prohnilostí, svou zbabělostí a také prodejností svých politiků. Zbývá střední Evropa, jako poslední bašta evropanství a národních států. Musíme se proto bránit především důslednou kontrolou všech těch, které do ČR vpustíme, aby zde žili a pracovali.  Chceme, aby nelegální překročení hranic a nelegální pobyt na území ČR bylo opět trestným činem.

Snažíme se prosadit, aby propagace nenávistných ideologií byla trestným činem, stejně jako již je trestná propagace hnutí, prosazujících nenávist na základě rasy, národnosti, náboženství a tak dále. Snažíme se prostě náš zákonný systém připravit na to, co k nám může v brzké budoucnosti přijít, aby policie měla dostatek nástrojů k účinnému zásahu.

Faktem je, že EU připravuje soustavu direktiv, které mají přimět neposlušné státy k přijímání migrantů. Jsou to zejména smlouvy Dublin IV, která má přerozdělit migranty, kteří již jsou v Evropě, dále Marakéšská deklarace, která má usnadnit imigraci z Afriky do Evropy, připravovaný Globální pakt o migraci a mobilitě OSN a další, již podepsané smlouvy. Těm se musíme bránit a nepřipustit, aby nás potkalo to, co vyprovokovalo vedení evropské komise v západní Evropě.

Zatím jsme vyčerpali z EU zhruba 700 miliard korun na dotacích. Zastánci členství v EU to považují za důkaz své pravdy, kritici členství poukazují na zbytečnost dotovaných projektů, které beztak musíme spolufinancovat. Zastánci EU též tvrdí, že je důležitý filozofický rozměr členství v EU a jeho význam pro demokracii u ná s. Odpů rci EU argumentují, že EU nám vnucuje svou politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak na tyto dohady nahlížet?

Přerozdělování finančních zdrojů je základním prvkem centrálního státu: socialismu, komunismu i fašismu a nacismu. Přerozdělování navíc na nesmyslné projekty (cyklostezky odnikud nikam, rozhledny v údolí a tak dále) je navíc jasným důkazem nefunkčnosti takového eurosocialismu, byť v podání EU. Musím připomenout oněch 460 miliard, které odchází cizím firmám každoročně z ČR, což by bez regulí EU nebylo možné. Při těchto počtech vypadá „výhodnost“ našeho členství v EU opravdu jinak. My jsme odpůrci eurosocialismu, jakkoliv se snaží veřejné mínění uplatit oněmi zhruba 50 miliardami ročně.

Bylo by pro nás opuštění EU katastrofou? A pokud nám bude EU vnucovat imigranty a bude pokračovat Schengen s volným pohybem osob včetně migrantů a teroristů, nebude jedinou šancí EU opustit?

Už tady byl funkční model EHS, který vycházel z Evropského hospodářského prostoru a ze smlouvy EFTA. Principiálně říkáme, že spolupráce v Evropě je nevyhnutelná, ale způsob Evropské unie je nefunkční, nekompetentní a svým neomarxismem velice nebezpečný. Je jasné, že pokud nedojde ke změnám, skončíme všichni špatně. Protože však nevidím ani nejmenší snahu o sebereflexi vedení EU, musíme připravovat plány B a C. Jako základ budoucnosti Evropy vidíme spolupráci nezávislých států, při zachování 4 základních svobod pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. Tato spolupráce, opřená i o spolupráci národních armád, by měla být základem i pro společné řešení otázek bezpečnosti. Bez diktatury Evropské komise a jejího předraženého aparátu. Žádnou katastrofu v tom nevidím, ať se snažím sebevíc.

Je možné, že státy středovýchodní Evropy ustaví nějakou svou vlastní konfederaci? Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko. Případně ještě Polsko či Bvorsko a Sasko…

Ještě bych přidal Itálii. Podle vývoje v Evropě v posledních osmi letech lze usuzovat, že toto by byl velice funkční model spolupráce. Určitě bych byl pro, rozhodně bychom pak měli lepší možnost prosadit reformy EU anebo s ní jednat jako rovnocenný partner.

Sociolog Daniel Prokop publikoval nedávno studii, dle které dorostla do věku 50 let života generace, která sice uvítala listopad 89, ale nyní volí Babiše a Zemana, protože je systémem zklamaná. Dává dnešní doba, třeba poslední rok, důvod zříkat se listopadových hodnot a přistupovat na politiku Zemana a Babiše?

Jak byste vy sám definoval „listopadové hodnoty“ a co z nich podle vás ještě zbylo dnes, v květnu 2018? Osobně se domnívám, že „prozření“ generace 89 je způsobeno právě tím, že si uvědomili, že z ideálů, se kterými šli do ulic v listopadu 89, nezbylo v podstatě nic. Že z vytoužené  svobody zbylo jen nekonečné stěžování nejrůznějších aktivistů a neziskovek na nedostatek svobody, že pojem svobody  nahradila síť spousty nesmyslných nařízení v množství, o kterém se nám ani nesnilo, rodiny se rozpadají, školství upadá, v umění opět rozhoduje, kdo má kde známé, z České televize se stal dezinformační a propagandistický kanál a tak dále a tak dále.

Takže já současný vývoj nevidím jako zříkání se svobody, ale naopak jako pochopení její ztráty a hledání ztracených listopadových ideálů. Jenže myslíte si, že o listopadové svobody v dnešní době mladá generace ještě stojí, pokud vůbec tuší, o co v roce 89 šlo? Není svobody bez systému a pokud se státní systém povážlivě kýve, dostává i svoboda na frak.