Už jste byla poslankyní, ministryní, historicky první hejtmankou a senátorkou, teď znovu obhajujete senátorský post. To vás politika pořád ještě baví?

Abych řekla pravdu, tak mne do jisté míry baví, protože leckdy, když chce člověk něco udělat, tak se to podaří. Ale nesmí se dívat moc nahoru a chtít ovlivnit úplně všechno, to prostě nejde. Ale v té mojí tzv. parketě se mi leccos povedlo a mám z toho radost. A pořád v tom pokračuji. Teď mám těsný vztah k seniorům, nejen proto, že jsem také senior. Jde mi o to, že není důležitá jen výše důchodů, ale i to, aby měli z něčeho radost. Je důležité věnovat jim víc pozornosti a o to se snažím.

Myslíte, aby jen nepřežívali, ale aby jejich život za něco také stál?

Ano, aby se měli na co těšit. Na setkání, na živou muziku, divadelní hry, výlety, to všechno by měli mít možnost využívat. Samozřejmě, nesmí to být předražené, aby na to měli. Ale důležité samozřejmě je, aby senioři nežili v chudobě. Je dobře, že se jim dnes přidávají peníze, že snad bude uskutečněna i penzijní reforma, i když to není lehké.

Co vy osobně považujete za největší úspěch, kterého se vám v politice podařilo dosáhnout? A co chcete ještě prosadit?

Je toho víc. Ale kdysi jsem založila občanské sdružení, podle nového zákona spolek, Soužití 2001, tak dlouho už to existuje, který se dostal do tzv. mezigeneračního centra v Plzni. A byla bych ráda, kdyby se to rozšířilo celostátně. Je to původně centrum pro volný čas a mládeže a my se snažíme, aby se do jeho činnosti zapojili i senioři. Oni tam stejně vodí děti a čekají na ně, takže by bylo dobré, kdyby se přímo zapojili do nějaké činnosti mladých. V tom vidím velký prospěch, protože bohužel dnešní děti nemají doma babičku. Se vzestupem životní úrovně má každý svůj byt, došlo k rozdělení rodin, staří i mladí dnes žijí sami. A to má řadu nevýhod, protože dneska se babička nemůže o dítě permanentně starat a dohlížet na něj. Já to pořád srovnávám se sebou, na mne pořád dohlížela babi. I když jsme samozřejmě žili i s rodiči, babi mne prostě vedla a leccos mne naučila, měla na mne čas a trpělivost. Hodně na ni vzpomínám. Dneska jdou děti do školky, tam to není špatné, ale vliv starší generace jim chybí. V mezigeneračním centru by se to do jisté míry podařilo obnovit, moudrost starých by byla provázena progresivitou mládí, bylo by to prospěšné pro všechny. Moudrým se nikdo nenarodil, to je dáno zkušeností a praxí. A nestálo by to vůbec nic, protože centrum je už vybaveno.

Jak centrum v Plzni dnes funguje?

Sídlo centra v Plzni je v památkově chráněné budově, která se právě rekonstruuje, takže činnost je teď trochu omezena, ale má to rozhodně budoucnost. Věřím, že až rekonstrukce bude dokončena, činnost centra se rozjede naplno. Ale musí se tomu pomoci. Myslím, že tam, kde jsou centra pro volný čas mládeže, zejména v krajských městech, ale jsou i jinde, na Plzeňsku například i v Žihli, což je obec, která patří také do mého volebního obvodu, se to může dělat. Chtělo by to propagaci a podporu, protože se o této možnosti málo ví. Já jsem to domýšlela do takových konců, že by do centra chodily větší děti i z dětských domovů a tam by se se seniory setkávali. Dokonce jsem byla v kontaktu s domovem Domino, A není vyloučeno, že až by ten mlaďoch odcházel z dětského domova, nešel by na ulici, jak se mnohdy stává, ale mohl by jít do podnájmu ke staršímu člověku, kterého poznal v centru. Starší lidé se totiž neradi stěhují do menšího bytu, protože by museli mnoho věcí, které jsou pro něj cenné, vyhodit, takže by mohli jednu místnost pronajmout mladistvému z dětského domova, studentovi apod. , ten by se podílel na činži a mohli by si vzájemně pomáhat. Starší paní by přišila knoflík, mlaďoch by zase doskočil pro mléko. Takhle nějak si to představuji. Ale to se nedá zařídit švihnutím kouzelného proutku, to by se muselo podporovat, pěstovat a nehledět si jen svého a na peníze.