Zdražování probíhalo v podstatě pořád od rozpadu federace, jen šlo ruku v ruce se zvyšováním reálných mezd. Jenže letošní rok má být výjimečný nejprudším propadem reálných mezd. V tomto čtvrtletí navíc v Česku nastává největší zchudnutí ze zemí OECD. Co na to říkáte, pane profesore?

Zdražování, ke kterému dochází, je šokem z více důvodů. Samo o sobě je samozřejmě hrozivé už tím, jakým tempem probíhá a z kolika oblastí zároveň na nás dotírá. To ale není bohužel všechno. Druhým problémem je, že má zrychlující se tendenci a že nikdo není schopen říci, jak dlouho bude domácnosti i firmy decimovat. Zatím to funguje tak, že to, co se zdálo být ještě před pár měsíci v oblasti cen poplašnou zprávou, je už dosaženo a překonáno. A snad největší šok spočívá v tom, jak nedůvěryhodně zní v této napjaté situaci ujišťování vládních politiků, že dělají příslušná opatření, že myslí na všechno a že nikoho nenechají padnout. Působí to jako přehlídka dezinformací a je zvláštní, že na to příslušné orgány, které by se měly bojem s dezinformacemi zabývat, nijak nereagují.

Vracíme se tak podle analytiků do roku 2018 a k dorovnání předpokládané životní úrovně bude každému zaměstnanci chybět asi 40 tisíc korun. Podle různých analýz se očekává, že v letech 2022 až 2024 naroste počet krádeží, spotřeba alkoholu, počet rozvodů, sebevražd i mladistvých mimo školu. Jsou to legitimní úvahy? Jak tohle může dopadnout?

Sociologie má pro takovou situaci výraz „anomie“. Toto slovo označuje stav společnosti, ve které přestávají působit dříve dohodnutá pravidla a která postupně prochází sociálním rozkladem. Už před více než sto lety sociologové analyzovali, jak se tento stav promítá do lidské psychiky, nakolik vede k rozkladu osobnostní identity a jak přispívá ke vzrůstu sebevražednosti. Já jsem o tom všem zatím vykládal jen na přednáškách z dějin sociologického myšlení, nikdy bych nevěřil, že takové poměry bude možno sledovat přímo v laboratorních podmínkách.