Od roku 2005 jste působil v diplomatických službách, zažil jste různé ministry zahraničních věcí i různé prezidenty. Jak podle toho všeho hodnotit oněch deset let české zahraniční politiky? Co bylo dobře a za co bychom se měli stydět?

Problémem posledních let je, že se utápíme v provinčnosti a přestáváme být pro okolní svět čitelní. Přestává být jasné, co chceme, o co usilujeme a nikdo vlastně neví, co si myslíme. Tím náš vliv logicky klesá a je jen otázkou času, kdo využije této naší slabosti.

V nejtragičtější situaci se nacházíme vždy, když se stanou otázky naší bezpečnosti a zahraniční politiky součástí lítého domácího politického boje. V takových chvílích jedině ztrácíme. Ani vnitropoliticky na takovém boji nakonec nikdo nevydělá a venku zákonitě pouze prohráváme. Nejmarkantnější to bylo asi za opozičního působení Jiřího Paroubka v tehdy naprosto rozpolcené Poslanecké sněmovně. Zásadní otázky bezpečnosti a zahraniční politiky tehdy podmínil, za vydatné podpory současného ministra zahraničí, otázkami výsostně domácí politiky. 

Netýkalo se to zdaleka jen amerického radaru (jehož umístění na českém území předtím sám Američanům při několika setkáních připustil). V té době neprošly sněmovnou na poslední chvíli zahraniční mise (stejné mise, které předtím měly podporu za levicových vlád) a my jsme nemohli dostát zcela konkrétním závazkům svých spojencům na bojišti a v nejistotu jsme uvrhli i vlastní vojáky. Nakonec padla vláda v půlce našeho evropského předsednictví (a svrhla ji strana, která se rétoricky hlásila k Evropské unii více než tehdejší vláda). Jaký byl výsledek? Opozice následné volby stejně nevyhrála, naše pověst utrpěla, přestali jsme být čitelní a předvídatelní a naše váha logicky padla směrem ke dnu. Doufám, že jsme se z toho patřičně poučili a že si tuto lekci budeme dlouho pamatovat. 

Asi největší zkouškou pro českou politiku i diplomacii je ukrajinská krize. Které části politického spektra a diplomacie nejvíce obstály?  Co kupříkladu Štefan Füle, který coby eurokomisař pro rozšíření byl u všech vyjednávání EU s Ukrajinou?

Příliš čitelní nejsme a síla našeho názoru je proto marginální. Ovlivnit nic zásadního nemůžeme, na to jsme však rezignovali sami. Ministr zahraničí Zaorálek v zásadě drží správný směr, byť možná sám někdy nevěří, jaká stanoviska zastává v kontrastu se svojí opoziční rétorikou. Vláda v čele s premiérem by nicméně určitě mohla jasněji říkat, co si myslí. Naši pozici by to posílilo.

Zkušenosti a kontakty Štefana Füleho by bylo dobré využít, což však neočekávám. Nepatří bohužel mezi zdejší zvyklosti využívat zkušeností jiných Čechů, kteří zastávali zajímavé pozice a mají nejrůznější kontakty, a to dokonce ani v situaci, že jsou ze stejné části politického spektra. I to vypovídá cosi o naší provinčnosti. 

Ukážu vám to na jiném případu. Sám jsem byl u zrodu česko-izraelského fóra, byl jsem velvyslancem v Izraeli i můj táta tam byl velvyslancem. Troufám si tvrdit, že je jen málo Čechů, kteří znají Izrael lépe než já a kteří se vztahům obou zemí na poli politiky, kultury, vzdělávání i byznysu věnují hlouběji a dlouhodoběji. A první věc, která se stala po mém návratu z Izraele a dobrovolném opuštění státních služeb, bylo ze strany nejmenovaného náměstka ministra zahraničí mé vyškrtnutí z česko-izraelského fóra. Mně to bylo jedno, já po státu nic nechci a o nic jsem nepřišel, své zkušenosti jsem byl nicméně připraven předat. Nebyl zájem. Tak to tady chodí. Hlavně aby někde nebyl náhodou někdo, kdo toho ví více než vy. Smutné.

Jak hodnotíte jednotlivé části politického spektra z hlediska obstání v ukrajinské krizi?

Pravicová opozice podporuje ty kroky vlády, které jsou v souladu s naším členstvím v Evropské unii a Severoatlantické alianci, což je dobře. Problémem je, že z vlády nevychází jasný názor. Buďto nevychází takřka nic nebo se jedná o mnohá dílčí a protichůdná sdělení. Naši nečitelnost pak ještě umocňuje rétorika vycházející z Hradu. Každopádně bychom jako celek mohli vystupovat jasněji a sebevědoměji. 

Lubomír Zaorálek naznačil, že si umí představit odeznění ukrajinské krize s tím, že se následně naše vztahy s Ruskem vrátí do normálu. Je to pravděpodobný vývoj? Jak odhadujete příští vývoj?

Naše vztahy s Ruskem nebyly za poslední čtvrtstoletí nikdy vyhrocené a byly vždy korektní. A myslím, že jsou korektní i nyní. Podívejme se však na realitu současného světa. Ruská okupace Krymu ani válka na Ukrajině brzy neskončí. Navíc se za posledních pět let velmi a zásadně změnil celý svět. Následující čtvrtstoletí bude daleko více nestabilní než to předcházející. Měli bychom se na to připravit a starat se více o vlastní bezpečnost. Než bude pozdě. Nad zajištěním naší bezpečnosti by měla navíc panovat shoda napříč demokratickým politickým spektrem. Všichni bychom v takovém případě jedině získali.     

Od začátku roku se do dominantního tématu Ukrajiny dvakrát vlomily problémy s islamismem a uprchlíky (útok na Charlie Hebdo a současná kulminace přílivu imigrantů). Jaké uvědomění Evropě přinesly tyto dva otřesy a co po nich zůstalo?

U nás byla možná dominantnějším tématem Ukrajina, ve Francii to byl zcela jistě Islámský stát. Realita je taková, že Evropa dnes čelí dvěma zásadním hrozbám: Rusku silou měnícímu hranice na evropském kontinentu a islamismu na Blízkém východě. Obě jsou to hrozby velmi reálné a není tedy záhodno je podceňovat. Můžeme pouze doufat, že přispějí k většímu uvědomění, že naše svoboda a prosperita jsou zranitelné a že musíme více myslet na obranu vlastních hodnot i na obranu vlastního území. Do vlastní obrany musíme začít navíc investovat, jinak dopadneme špatně. K tomu patří pochopení, že nemůžeme zachránit svět přijetím milionů uprchlíků a že takzvaný multikulturalismus má mnohé velmi stinné stránky.