Hodně se diskutuje o vojenském leteckém úderu na Sýrii, který v sobotu provedli Američané, Britové a Francouzi. Zeptám se vás nejdříve z čistě vojenského hlediska – měla tato akce nějaký smysl?
 
Pokud se zničily objekty sloužící k výrobě chemických zbraní, pak to vládní armádě může zkomplikovat boje ve městech. Pokud používali chemické zbraně pro „vyčištění“ měst od nepřátelských bojovníků, tak teď bude muset Asad nasadit o to více vojáků a počítat s většími ztrátami. Takže pokud to bylo takto, pak to smysl mělo jak vojenský, tak hlavně humanitární.

Zásah byl proveden na základě údajného útoku chlórem ze strany vládních sil prezidenta Asada. Tyto informace nejsou potvrzeny, vycházíme z údajů protiasadovských džihádistů, kteří jsou na pokraji porážky. Nehazarduje Západ těmito ukvapenými kroky, které navíc místní situaci nijak nezmění, se svojí věrohodností?
 
Obávám se, že nemám jiné informace než ty, které jsou veřejně k dispozici, a ty jsou, jak to u podobných incidentů bývá, naprosto protichůdné. Osobně bych byl mnohem radši, kdyby se počkalo na vyšetření od důvěryhodné organizace, za které nepovažuji Bílé přilby, a už vůbec ne syrskou armádu. Obě mají naprosto odlišné důvody pro svá tvrzení. A jestli to může snížit věrohodnost Západu? Jistě může, pokud by se prokázalo, že ten útok buď vůbec nebyl, nebo ho nevedly vládní jednotky. Ale pokud vím, úplně dořešen není ani poslední útok, myslím z roku 2013. Takové věci se dokazují dlouhá léta. Třeba pravda o Katyňském masakru se prokázala až mnoho desetiletí po válce, protože dlouho stačilo říkat, že to musel být Hitler, protože to bylo zlo. V podobné situaci je dnes Asad. Dá se na něj hodit téměř vše, co se v Sýrii stane. A já si netroufnu tvrdit, kdy jde opravdu o jeho vinu a kdy se to „jen hodilo do krámu“.

Jak se v celé záležitosti máme zachovat my? Je to tak, že když Američané, Britové a Francouzi jsou naši spojenci, musíme s nimi za všech okolností souhlasit?
 
Jsou to naši spojenci a my s nimi musíme spolupracovat. Což nemusí nutně znamenat, že musíme souhlasit se vším, co dělají. Ani Churchill asi nesouhlasil se vším, co Stalin dělal, přesto ho podporoval. Navíc to nebyla akce NATO, kde by byl potřeba náš výslovný souhlas s takovou akcí.

Pokud si zakážeme kritizovat kroky spojenců, vrátíme se do dob Varšavské smlouvy. Kritika není odmítání ani neposlušnost, či dokonce nenávist. To se v poslední době často zaměňuje. Ne každý, kdo kritizuje EU nebo NATO, tyto organizace musí nenávidět. Kritika je jedním ze znaků svobody, jakmile se jí vzdáme, přicházíme o svobodu.  

Na Facebooku k tomu píšete, že máte před očima Powella a Blaira v roce 2003 a že do té doby jste neměl potřebu nevěřit spojencům, přičemž druhé straně jste nevěřil nikdy. Dá se dát paralela, co se týče záminky, k roku 2003 a americké invazi do Iráku na základě vymyšlených argumentů? (Zdůrazňuji tu záminku, protože rozsahem byla americká invaze úplně někde jinde a mnoho škarohlídů tvrdí, že od té doby je Blízký východ v chaosu)
 
Myslím, že Blízký východ je v chaosu mnohem déle, skoro bych řekl, že již od biblických časů. Čas od času to v těch končinách na chvíli uklidní nějaká velká síla. Ať to byly historické říše, kolonialisté, nebo v poslední době diktátoři. Na dnešní konflikt se začalo „zadělávat“ již po 1. světové válce, kdy si Francie s Británií rozdělily tamní území na zóny přímé vlády a na zóny vlivu a moc nehleděly na náboženství nebo etnicitu v těchto zónách. Po druhé světové válce se k tomu dělení přidal ještě Sovětský svaz, a je to historie vojenských převratů a různých diktatur podporovaných tu jednou, tu druhou stranou železné opony. Co se týče mé poznámky o Powellovi a Blairovi, mám na mysli to, že již jednou si spojenci „vypomohli“ falešnými důkazy k ospravedlnění vedení války. Byť to bylo také proti diktátorovi, který mnoho sympatií nevzbuzoval, ale jak jsem v tom krátkém nástinu historie uvedl, v téhle oblasti si těžko vybrat. Jde spíš o zájmy zemí, a do těch já moc nevidím. Jen mám problém věřit všemu, co představitelé těchto zemí pronesou. U Ruska to mám jednodušší, ti nám lhali tolikrát, že tam jsem pravdu opravdu nikdy nečekal.

Situace v Sýrii je už roky zoufalá, je tam mnoho skupin, mnoho cizích zájmů. Jak navrhujete místní situaci řešit? Jde to vůbec?
 
Kdybych uměl takové řešení navrhnout, už bych OSN bombardoval svými dopisy. (smích) Ale myslím, že řešením by byla strategie, která úspěšně fungovala v poválečném Německu. Pro zjednodušeni berme to, že Rusko podporuje Asada a USA opoziční bojovníky. Jestli na ně mají opravdu takový vliv, jak jedna strana tvrdí o té druhé, nechť je odzbrojí. Společně nechť porazí zbytky islámských radikálů z ISIS, které snad nepodporuje ani jedna strana, a pod dohledem Ruska a USA donuťme všechny strany konfliktu zasednout k jednomu stolu a některé představitele bojujících stran stanout před soudem.

A poté se pokusme určit nové hranice než ty z roku 1920, které budou více reprezentovat složení obyvatel. Ale je to asi utopie, protože v tu chvíli do hry vstoupí Turecko se svým kurdským problémem (který je také důsledkem výše zmíněné dohody o dělení Osmanské říše) Takže se obávám, že budeme svědky (a doufejme, že jen svědky) ještě dlouhé a složité války a válek v této oblasti.  

O Sýrii se říká, že je to zástupná válka mezi velmocemi, tedy Ruskem a Amerikou. Probíhá něco jako nová studená válka?
 
Obávám se, že to již všechny znaky studené války splňuje. Včetně rétoriky na obou stranách.

O Rusku si nelze jistě dělat iluze, ale skoro to vypadá, že mohou za všechno špatné, co se západnímu světu nepovede. Na druhé straně tu máme spojence Turecko, které obsadí město v sousední zemi. A co se týče úrovně demokracie či lidských práv, jaká je vlastně rozdíl mezi Ruskem a Tureckem?
 
Rusko se chce znovu stát velmocí, to v ruském člověku stále je, ta touha po velkém a uznávaném Rusku. Putin toto volání vyslyšel a pocit velkého Ruska svým občanům dopřává. A aby v Rusku někdo uspěl ve volbách, musí dělat totéž. Možná buďme rádi za Putina, který je alespoň zkušený a vzdělaný pracovník tajných služeb, a nejedná tedy tolik emocionálně, jako by jednali třeba jiní prezidenti. Můžeme si vysnít nějakého vzdělaného intelektuála, který se bude snažit přiblížit Rusko Západu, ale v samotném Rusku po něm asi poptávka není. Jednak díky propagandě, ale i mnoho Rusů, kteří žijí na Západě, Putina uznává. Turecko je na tom dost podobně, jen místo velké Rusi využívá Erdogan volání po náboženském státu. Co se týče svobod a lidských práv, bude to v Turecku a Rusku asi dost podobné. Tedy žádná sláva.

Ale je třeba si uvědomit, že to píšu v dubnu 2018. Ještě před několika lety jsme se vysmívali Číně, že cenzuruje internet a maže nevhodné příspěvky, nebo blokuje celé weby. A netrvalo dlouho a podobné praktiky zažíváme i v Evropě. V Německu už z Twitteru mažou nejen nevhodné příspěvky, ale i profily opozičních poslanců. Takže než bych začal kritizovat Rusko a Turecko, raději bych před ztrátou svobody slova varoval především u nás, abychom se jim časem nezačali blížit. Možnost neslyšet kritiku je velmi lákavá a krátkodobě přináší jistě úlevu tomu, kdo by mohl být kritizován.

Ale může nastat situace, že vyhrají ti, kteří jsou nyní blokováni a označováni za extremisty (a náznaky růstu těchto stran tu jsou) a omezí svobodu zase těm, kteří o ni chtěli připravit je. I z toho důvodu kritizuji často EU, ne proto, že by teď páchala nějaká strašná zla, ale celým svým systémem může být velkým rizikem, až volby vyhrají lidé, pro které je svoboda vyloženě překážkou. Pro současné politiky je naštěstí zatím jen komplikací. Jen si představte Evropský parlament složený z komunistů či fašistů, kteří zvolí Komisi – a ta bude určovat podobu i našich zákonů. V tom Rusku nebo Turecku se pak můžeme ocitnout i my velmi rychle, a to i proto, že teď bráníme kritice.