Připomínáme si čtyřicet let od vzniku hnutí Charty 77. Ta přitom svou činnost oficiálně ukončila již před pětadvaceti roky. Jaké by mělo být její poselství pro současné podmínky a současnou situaci?

Dvě věci: Zaprvé – z hlediska minulosti – považuji za důležité udržovat odkaz charty živý jako vědomí, že pro zánik totalitního komunismu jsme také udělali něco my, Češi, tady doma, a ne že to byl jen a pouze výsledek nějaké souhry okolností (vyčerpání establishmentu) nebo dárek zvenčí (ať už od Gorbačova, nebo od Reagana). A zadruhé: dnes je samozřejmě jiná společenská situace než v pozdní totalitě. Máme základní svobody i možnost demokratické volby, máme svobodný trh. Nicméně vláda, parlament a europředpisy poslední léta – kousek po kousku a za tichého přihlížení veřejnosti – z této svobody ukrajují a zavádějí další zákazy, příkazy a regulace. Odkaz charty tu může připomenout, že občané mají právo i možnost se tomu bránit a že pokud na tuto možnost dnes rezignují, může být cena zápasu za svobodu v budoucnosti daleko větší než dnes.

Probrali jsme étos Charty 77, ale co se v debatách trochu opomíjí, jsou vnitřní vztahy v tomto společenství. Vy jste do prostředí disentu vstoupil později než většina chartistů, až v druhé polovině osmdesátých let. V té době už, třeba i podle Havlovy biografie od Michaela Žantovského, v mnoho let uzavřené komunitě disidentů kvetla celkem slušná „ponorková nemoc“. Jaké pocity jste ze vztahů v této komunitě měl jako zvenku přišlý nováček?

Byl jsem z mladší generace, která požadovala větší otevřenost. Chtěli jsme vyjít z „ghetta“ víc do „ulic“. Byli jsme připraveni se s bolševickou mocí víc a otevřeněji konfrontovat. Vnitřní debatu uvnitř charty jsme právě někdy v roce 1987 začali – také díky Havlově podpoře – vyhrávat. Chartovní fóra zvala víc i mimopražské a mladší signatáře, už to nebyla ponorka. V létě 1988 se díky naší letákové akci konala v Praze první velká demonstrace.

Dokument o životě chartistů v osmdesátých letech:

Jedním ze tří zakládajících proudů charty byl proud „osmašedesátníků“ neboli komunistů, kteří se většinou prosadili během Pražského jara a poté neprošli čistkami. Vždycky mi přišlo, že tento proud, navíc „posílený“ o příslušníky Hnutí revoluční mládeže v čelem s Petrem Uhlem, byl v rámci charty docela silný. Bylo to tak? A jak to poznamenávalo celou chartu?

Ano – komunistická represe a povolnost Kremlu zahnala lidi, kteří s tím nesouhlasili a byli ochotni veřejně vystoupit, do jednoho houfu. Levičáků jako Petr Uhl nebo Jiří Hájek byla v chartě dobrá třetina. Ale byli v ní i kovaní pravičáci jako Václav Benda, pro něhož byl komunistický režim něco jako Antikrist. A pak tam byli liberálové jako Václav Havel, umělci nebo lidé z kulturního undergroundu. Proto měla charta vždycky tři mluvčí, aby to bylo nějak vyvážené a nevychýlilo se to jedním směrem.

Byla to nenormální situace, která vyžadovala mimořádné taktické a strategické postupy. Společným jmenovatelem byla lidská a občanská práva. Kdybychom to víc politizovali a ideologizovali, rychle by se naše cesty rozešly a režim by nás rychle rozprášil. Po dosažení cíle – změny režimu v roce 1989 – se také naše cesty začaly rozcházet. Já měl vždycky blíž k Bendovi, Havlovi a undergroundu než k Uhlovi nebo eurokomunistům či socanům. Ale to nic nemění na tom, že si budu vždycky vážit nasazení Petra Uhla a Anny Šabatové, když šlo o obranu politicky perzekuovaných lidí Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných.