Manželem paní Heleny byl Abdurrahmán Kásemlú, šéf Demokratické strany íránského Kurdistánu, kterého za doposud ne zcela vyjasněných okolností zavraždili roku 1989 Íránci ve Vídni. O svém životě napsala knihu, jejíž název by se dal přeložit jako Láska proti soudnosti. A tato žena dnes žije ve „městě nad Seinou“. Neskrývá se, ale nikomu na počkání neříká, kde bydlí. Ale ParlamentníListy.cz jsou s ní v kontaktu.

Mé Čechy

Z jednoho pařížského náměstí mě doprovází starší dáma. Políbili jsme se na obě tváře, jak je to v části Francie zvykem. Ale tady nejde o zvyk, máme se rádi. „Na každé výročí vzniku Československé republiky vzpomínám vděčně na T. G. Masaryka a s díky prezidentovi Wilsonovi, kterého pořád někteří tolik kritizují. Nicméně Masarykovi velmi pomohl,“ říká Helena Krulichová-Kásemlú. Osobně ji prý nejvíce zasáhl projev Nikity Chruščova na dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu o kultu osobnosti, v němž odsoudil diktátorské praktiky Stalina. A připomněla i další zlomové události, „pražské jaro“ a invazi „bratrských vojsk“ Varšavské smlouvy v roce 1968 s následnou okupací Československa.

„Na Čechy jsem nikdy nezanevřela! Po ‚sametové‘ revoluci dokázali dostat zemi z krize, vybudovat v ní dobrou životní úroveň, republiku opravili a přestavěli do krásy, potlačili na minimum nezaměstnanost a tak dále. To je hodné obdivu a lásky! Nicméně, kromě spisovatele, filosofa a humanisty Václava Havla, kterému šlo o budoucnost ducha českého národa, o jeho čest a respekt, si Česi volili představitele, kterým chyběla státnost. Tedy schopnost vidět do budoucnosti a k ní vést národ, jemuž to dlužili. S nimi se i část občanů dala svést k lhostejnosti...“ prohlásila pro ParlamentníListy.cz paní Helena s tím, že mnoha Čechům právě tuto lhostejnost vyčítá.

Helena Krulichová-Kásemlú žije v Paříži, ale jako aktivistka za práva Kurdů raději nikomu nesděluje, kde přesně. „S prezidentem Emmanuelem Macronem mám problém. Volila jsem ho, jak to bývá, když mezi ostatními kandidáty nelze vybrat jiného. Macron není nalevo ani napravo. Je mladý, vzdělaný, inteligentní a v jeho úsilí lze rozpoznat, že mu jde opravdu o nápravu. O nápravu, která je ve Francii třeba. Národ je netrpělivý, žádá plnění daných slibů téměř ihned. Nicméně vzdělaní rádci jeho odpůrců, ale nejen oni, na něm hledají a nacházejí slabiny a chyby. I já mám problém s jejich rozlišováním, ale protože nejsem politik ani ekonom, přeji si, aby Macron uspěl,“ podotýká.

Kurdové a my

S Abdurrahmánem Kásemlú, bývalým manželem, se seznámila v Praze a pak s ním zažila dobrodružný život v Íránu v ilegalitě. Byl to předseda Demokratické strany íránského Kurdistánu, jenž se zasazoval o autonomii kurdských oblastí v rámci jednoho demokratického Íránu. A právě to se mu stalo osudným. Po utajených jednáních s Íránci ve Vídni byl se svými dvěma kolegy nalezen v červenci 1989 zastřelený. Ostatně o větší autonomii pro Kurdy v zemích, kde žijí, se hovoří stále. Třeba v Iráku ji už získali. Zvláště pak poté, co se stali jednou z mála účinných sil v boji proti teroristům z Islámského státu.

Proto je nasnadě otázka... Českoslovenští politici využili před rokem 1918 práva národů na sebeurčení, aby docílili vzniku vlastního státu. Nejdřív ale bojovali ve válce. Kurdové bojovali srdnatě proti Islámskému státu, ale od světového společenství za to obdrželi jen slova díků. Jak moc, paní Heleno, cítíte zklamání nad tím, že se na Kurdy opět zapomnělo?

„Kurdové sice mají armádu pešmergů, ale armádu nejednotnou, rozdělenou hranicemi států, do kterých jsou oni sami rozděleni. Nemají státníka, jako byl Masaryk, ani spřáteleného státníka v USA, jako byl Wilson, kteří by dokázali to, co dva zmínění udělali pro vznik Československa. Na podíl Kurdů v boji proti Islámskému státu se brzy zapomnělo, ale není na škodu připomenout si důvody. O rozčtvrcení území Kurdistánu rozhodly vítězné mocnosti v první světové válce a žádná z nich si nepřeje sjednocení čtyř částí kurdské země v jednotný stát. Vznikly by tím totiž těžkosti jak pro ně, tak i pro Írán, Turecko, Irák a Sýrii – těžkosti týkající se důležité strategické pozice v oblasti Středního východu, tamních bohatých podzemních zdrojů surovin a tak dále. Kurdové pomáhali v boji proti nepříteli, co ohrožuje svět. V jejich boji byla i naděje, že pomůže uskutečnění dávné touhy po sjednocení, nebo alespoň dosažení autonomie ve státech, kde žijí. Svět nepomyslel na jejich stoletou tragédii, jen jim poděkoval a oni zklamaní zůstávají tam, kde byli doposud,“ odpovídá se smutkem v hlase paní Helena.