Nynější potíže zdravotnictví považujete za důsledek pětadvaceti let budování kapitalistické společnosti u nás, jehož jedinou výhodou se staly nízké mzdy a levná pracovní síla, což ale dlouhodobě sráží životní úroveň lidí u nás. Dá se to teď ještě nějak řešit, když politici od počátku 90. let připustili, aby se naše země vydala tímto směrem a jsme nyní pod diktátem zahraničních korporací, pro něž jsme atraktivní právě jen díky levné pracovní síle?

Musí se to změnit. Vyrůstá mladá generace, a ta si to nenechá líbit. Mladí, kvalifikovaní lidé, kteří budou chtít za svou práci dostávat slušné peníze, budou chtít slušnou životní úroveň a už je nikdo nemůže obalamutit tím, že se bude vymlouvat po čtvrtstoletí na nějaké dědictví reálného socialismu. A ti mladí lidé se buď domohou spravedlivého ohodnocení za svou práci u nás doma, nebo odejdou.

Považujete odchody těch nejkvalifikovanějších lidí za lepším do ciziny za výraznou hrozbu a týká se především rezortu zdravotnictví?

Vnímám to jako obrovský problém, protože se to netýká pouze zdravotnictví, netýká se to jenom lékařů. Týká se to například mladých inženýrů, v podstatě každého, kdo je schopen v zahraničí se lépe uživit než u nás. Jsou určité rezorty, které jsou velmi zranitelné. Jedním z těch rezortů je právě zdravotnictví, protože naši zdravotníci – úmyslně říkám zdravotníci, nejenom lékaři – jsou kvalifikovaní a v celé Evropě ve vyspělých zemích populace stárne, takže zdravotnictví a sociální služby se stávají stále důležitější součástí ekonomiky.

Podíl na hrubém domácím produktu roste, roste podíl zaměstnanců v těchto rezortech, a ty vyspělé země samozřejmě hledají kvalifikovanou pracovní sílu a nabízejí podmínky, které jsou s podmínkami u nás nesrovnatelné.

S podmínkami u nás souvisí i průměrná měsíční mzda 27 tisíc korun, na níž stejně většina lidí nedosáhne. Co se s tím dá dělat?

Každý musí začít u sebe, musí být schopen cenit si své vlastní práce, a když nedostane důstojný plat, musí se snažit poohlédnout někde jinde. To je tržní hospodářství. Pokud je něčeho nedostatek – například v dané chvíli máme nedostatek lékařů a nedostatek zdravotních sester – tak je třeba je za práci lépe zaplatit. Žádný jiný mechanismus v otevřené tržní ekonomice neexistuje.

Myslíte, že u nás momentálně je nějaká politická síla, která by byla ochotna a schopna řešit stav, do něhož jsme se dostali, kdy je Česká republika označována jen za jakousi montovnu?

Bohužel, žádnou politickou sílu, která by byla ochotna tento problém řešit, v současnosti nevidím, protože nikdo z politiků si to nechce rozházet s těmi skutečně vlivnými. A ti skutečně vlivní mají z laciné pracovní síly prospěch. Politické strany vědí, že chudých lidí je hodně, není radno si to s nimi rozházet, tak jim je třeba něco slíbit. Vlivných a bohatých se bojí, tak si vždy dupnou na střední třídu, která nemá ty možnosti, aby přesouvala své příjmy někam do zahraničí, aby se vyhýbala placení daní a podobně. Takže to je takový model, který se u nás, bohužel, osvědčil a já nevidím žádnou sílu, která by měla zájem na tom něco měnit.

Jakým způsobem by si mohli zaměstnanci vymoci lepší platy? Nedokážu si moc dobře představit, že by jim je zaměstnavatelé, ať už to je kdokoli, sami začali jen tak z „dobrého srdce“ zvyšovat.

To máte naprostou pravdu. Klíčem jsou silné odbory, které se potřebují zbavit nálepky, že jsou prodlouženým klackem v ruce komunistické strany tak, jak to u nás před téměř třiceti lety ještě bylo. Zaměstnancům v těch vyspělých státech, v Německu a ve Francii, vyšší platy také do klína nespadly jen tak, zaměstnanci si je museli vybojovat. Ale jeden jednotlivý zaměstnanec, pokud není naprosto nenahraditelný odborník v nějaké úzké specializaci, nemá šanci si sám zvýšení platu vydupat, od toho jsou odbory. Odbory tu sílu mohou mít, jen se nesmí bát využívat nástroje, které mají. Myslím, že legitimní je kolektivní vyjednávání a když kolektivní vyjednávání selže, tak je pochopitelně na řadě stávka.

Vidíte kromě odborů ještě nějaké další páky k tomu, aby docházelo ke zvyšování platů?

Kromě odborů je možné se spoléhat také na to, že naše ekonomika je skutečně otevřená a že nedostatek kvalifikované pracovní síly bude vytvářet tlak na zvyšování mezd i u nás. Díky tomu, že jsme členy Evropské unie, nemůžeme bezbřeze nasávat jakékoli zaměstnance ze států mimo EU, jsou zde určité regulace, a to samozřejmě našim pracujícím nahrává.

Vláda před několika týdny rozhodla o zvýšení kvóty pro ukrajinské pracovníky v České republice. Když budou ti nejtalentovanější a nejschopnější mířit na Západ a k nám budou naopak přicházet nekvalifikovaní z Ukrajiny, není to s perspektivou naší země trochu nahnuté?

Samozřejmě to nastat může, to je pesimistická varianta scénáře. Dříve, nebo později, já doufám, že co nejdříve, přijmeme euro. Protože pak si každý uvědomí, jak jsme vlastně chudí. Najednou z těch tisíců, které vyděláváme, budou stovky a každý se bude moci přesvědčit na vlastní oči, jednak jak je u nás draho, a za druhé, jak jsou u nás nízké platy a mzdy. Přijetí eura ve všech státech, které ho zavedly, vedlo k výraznému tlaku na zvyšování platů a mezd. Proto nás například Slováci už dnes předstihli.