Od našeho posledního rozhovoru se stala jedna zásadní věc. Stal jste se opět kapitánem pirátské bárky, neboli předsedou Pirátské strany. Co to znamená pro vás a co pro Piráty?

Pro mě to znamená možnost ještě aktivněji vystupovat a důrazněji propagovat politiku Pirátů dalšími kanály. Po velmi náročných Evropských volbách jsem potřeboval nabrat dech, a proto jsem opustil vedení Pirátské strany, a samozřejmě jsem i nadále prosazoval pirátský program a ideály. Aktivně jsem působil v republikovém výboru a poslední rok vedl mediální odbor strany. Na celostátním fóru pak členové dali důvěru mě a při volbě místopředsedů i dalším super lidem. Ti lidé mě znají spoustu let, vědí, jaké jsou moje silné a slabé stránky, i to, kam jsem se za dva roky od voleb do EP posunul. Nemyslím si, že by mě považovali pouze za mediální tvář strany. Těch sedm let, co strana existuje, věnuji Pirátům veškeré své schopnosti a v tom hodlám pokračovat. Mediální zkušenosti a šrámy prakticky ze všech volebních kampaní, kterých jsem se zúčastnil a kde jsem třeba ani osobně nekandidoval, jsou v tuto chvíli pro nás plusem. V krajských volbách jako Pražák (stále nechápu, proč něco tak obskurního, jako je trvalé bydliště, už dávno někdo nezrušil) sice kandidovat nebudu, ale kampaňovat budu ostošest.

Na serveru Finmag.penize.cz jsem si přečetl zajímavý text s názvem Piráti a Zelení mají konečně ksichty. Autor Michal Kašpárek píše: „Stropnický i Bartoš působí ve srovnání s předsedy naprosté většiny ostatních stran jako zjevení. Hledí do budoucnosti, ale vidí v ní jiné výzvy než ‚hordy cizích‘. Odmítají identitářskou paniku a nehledají viníky ekonomických problémů mezi těmi nejslabšími. Dávají přednost velkým abstraktním myšlenkám, jako jsou rovnost nebo autorská práva, před dojením popularity z pseudotémat, která za pár měsíců probublají. Dovedou mluvit neakademicky a svými výroky vzbudit vášně.“ Autor textu si přeje, aby se obě partaje dostaly do parlamentu. Což se vám asi dobře čte. Dokážete ale dovést díky výše popsanému či svému „ksichtu“ Piráty do sněmovny?

Autor mě i Matěje Stropnického popsal sice relativně dobře, jakákoliv úvaha o spojení Bartoš – Stropnický je ovšem iluze a něčí možná fantaskní sen. Nedivil bych se, kdyby se to někomu strašně hodilo. Já Matěje Stropnického neřeším a Zeleným ho přeji, ale člověk musí hodně hledat, aby mezi námi nacházel – kromě výše uvedených obecných vlastností – nějaké paralely. Matěj je golden kid z VIP rodiny, student, který se šel věnovat politice a aktivismu. Já jsem už na škole normálně pracoval a pracoval jsem i v době vedení Pirátské strany na seniorních pozicích nejen v IT. Moje politické názory se formovaly spolu s řešením reálných životních problémů, nikoliv na schůzích. Matějovy ideály mají akademický základ, jeho percepce reality je ovlivněná mládím stráveným v politice. Nesouhlasím vlastně ani s definicí „dávají přednost velikým abstraktním myšlenkám“. Svoboda je naprosto konkrétní entita, soukromí je konkrétní entita, svoboda informací je konkrétní entita – to všechno jsou pro Piráty věci naprosto fundamentální. A další klíčový bod pirátského programu – aplikace copyrightu na věci, které v podstatě brzdí rozvoj lidstva – například na vědecké poznatky. Tato mantra naší doby je naprosto alarmující právě tím, jak je konkrétní. Pirátský program je ve své podstatě pragmatický, jdoucí k podstatě věci. A není populistický. Takže se mi to vlastně dobře nečte. S Matějem mám společného právě to, že jsme gender M a oba dva jsme předsedové. Patrně ještě spolu figurujeme v něčích snech nebo tužbách. Já však věřím, že Piráti dojdou do parlamentu díky své sedmileté práci a smysluplnosti svých cílů – a jestli k tomu napomůžu, tak budu jedině rád. Nasvědčuje tomu ostatně i stoupající tendence zisku hlasů ve všech historických volbách. Diskriminační hranici pěti procent, která nám o fous unikla ve volbách do EP, jsme v komunálních volbách již překračovali. V Brně jsme v radě. V Praze máme čtyři zastupitele a v Mariánkách starostu. Volební potenciál Pirátů byl v nějakém průzkumu z minulého týdne přes pět procent. Faktum ukazovalo 4,8. Ale čert vem průzkumy.

V souvislosti se Zelenými jste si postěžoval: „Hele, tak já to teda řeknu, protože už mě to nebaví. Do krajských voleb kandidujeme skoro všude samostatně. Někde jsme šli, a zdůrazňuji, že jsou to krajské volby, do koalic. A někde i se Zelenými. Novináři furt někde píšou, že nějaká velká spolupráce v budoucnu je ve hře. Kde to vzali? V naprosté většině krajů jdeme samostatně. Touhu něco pachtit se Zelenými na celostátní úrovni jsme nikdy nevyjevili, ba naopak. I republikový výbor téměř před každými volbami deklaruje, že preferujeme samostatné kandidátky. A jen bych chtěl dodat, že nás podobné ‚špekulace‘, byť možná dobře míněné, fakt poškozují.“ Proč vám tohle tak vadí? Piráti a Zelení jsou samozřejmě rozdílné strany, ale i mně přijde, že v některých záležitostech by mohli být spojenci. Nebo ne?

Na toto jsem již částečně odpovídal v předchozí otázce. Spolupráce nad konkrétními tématy je žádoucí téměř s kýmkoliv, kdo to myslí vážně (samozřejmě existují výjimky – s extremistickými stranami jsme nikdy nejednali a nikdy jednat nebudeme). Povolební spolupráce je záležitostí jednání. Strana zelených už ale svoji historickou šanci měla. Jak s ní naložila, o tom nejlépe svědčí jejich klesající průzkumy. Jejich snaha po velké spolupráci (a to je skutečně volání) ve volbách do PS může být interpretována stejně tak jako vábení potenciálního partnera nebo úpěnlivé volání tonoucího o příslovečné stéblo. Teď nechme promluvit oficiální dokument, na kterém jsme se s novým vedením Pirátů jednohlasně shodli takto: „Republikové předsednictvo deklaruje, že do parlamentních voleb půjdeme jako samostatný subjekt pod jménem Piráti. Na kandidátky budou přizváni regionální osobnosti i členové jiných stran a uskupení, kteří nekandidují v tomto typu voleb a u nichž nacházíme významnou programovou shodu (liberální přístup).“ V regionální politice (komunální, krajská) preferujeme samostatnou kandidátku, ale rovněž hledáme nejvhodnější řešení pro daný region, tak aby náš program mohl být realizován. Spolupráci a diskusi nad konkrétními tématy se nebráníme a hledáme partnery napříč politickým spektrem. Zatím se nikdo neozval, že by to mělo být jinak. Je rok 2016. Krajská, komunální či povolební spolupráce je jedna věc, témata celostátní a mezinárodní politiky bychom však chtěli ve volbách komunikovat z palub pirátských lodí.

V rozhovoru pro Echo24 se věnujete i Andreji Babišovi. „Je to nejsilnější politik v zemi a je nejsilnější díky tomu, jak obrovský byznys za sebou má. Ta kumulace moci je dosud nepředstavitelná, což rozhodně není žádoucí pro demokracii. Měl by vlastněná média regulérně prodat. Agrofert by se vůbec neměl účastnit žádných veřejných zakázek v resortu. To je cena, kterou by měl Andrej Babiš zaplatit za vstup do politiky. To se nestalo a on je v permanentním střetu zájmů,“ říkáte. Na druhou stranu vám vadí „ty úpravy, které se ho teď snaží omezit. Připadá mi to jako těžký populismus. Každý věděl, s čím do politiky jde. A lidé ho zvolili.“ Což je samozřejmě pravda. Ale není ta první část s tou druhou v protikladu?

Je to paradox. Lex Babiš (zákon ušitý na omezení jeho vlivu) není prostě řešením. Zákon o střetu zájmů existuje, ale je bezzubý. Pokud tolik lidí kývlo na to, že lze stát řídit jako firmu, což, jak se naštěstí ukazuje, v demokratické společnosti nejde, tak se není čemu divit. Akorát lidem možná nedošlo, že ve firmě se věci, které nevynášejí, ruší, nevýkonní zaměstnanci propouštějí a cílem firmy je maximalizovat zisk, nikoliv zajišťovat pohodlný život svým zaměstnancům. Navíc, a to sleduji s pobavením, se ani politická strana, která se ambiciózně roztáhla do regionů, nedá řídit jako firma. Nového předsedu místního sdružení sice Andrej Babiš vyrazit umí, ale nový se tam musí provolit, nikoliv dosadit. Rozpad celých buněk ANO ukazuje, že praxe z vedení Agrofertu nemusí vždy v politice obstát.

Minulý týden otřásla světem aféra Panama Papers. Co si o ní myslíte a co ukázala?

Ukázala malý zlomek toho, co všichni víme. Řada firem a lidí, kteří v ČR podnikají, v ČR nedaní. Spíš by mě zajímalo, jaký z toho bude závěr. Problémem této ekonomiky nejsou hospodští, bojující o přežití, ani zelináři na trhu, a dokonce ani optimalizace 850 000 podnikatelů s IČ v celkovém řádu desítek miliard. Problémem jsou stamiliardové toky peněz do zahraničí. Jak se k tomuto fenoménu ministerstvo postaví?

Díky ní se možná Piráti stanou nejsilnější stranou na Islandu. Zatím tedy vedou v průzkumech a mají šanci vyhrát případné předčasné volby. Neboť islandský premiér namočený v Panama Papers odstoupil. Co by to znamenalo pro pirátské hnutí?

Pro pirátské hnutí veliký úspěch a velikou výzvu. Islandští Piráti tvrdí, že jsou na to připraveni, a my jim věříme. S republikovým předsednictvem jsme to o víkendu formulovali následovně: „Jsme rádi, že budou mít naši islandští kolegové šanci dokázat, že pirátský program není nějaká utopie, ale zcela realistický plán, jak se stavět k výzvám 21. století. Přece jen je to nejzápadnější evropská země a zároveň jedna ze skutečných kolébek demokracie. Islanďané již pochopili roli bank v současném systému, a proto volí Piráty,“ hodnotí situaci společně nové předsednictvo Pirátské strany.

Na závěr ještě k nám domů. V sobotu při předávání Andělů vzbudili rozruch někteří ocenění umělci. Lenka Dusilová i David Koller kritizovali současnou hlavu státu i tu minulou. A také současného ministra financí (jestli bude hlavou státu budoucí, se ještě neví). Zazněla varování před změnou azimutu směrem na východ. Co si myslíte o tomto protestu a jsou výtky oprávněné?

Jsem rád, že to ve veřejném prostoru alespoň někdo řekne. Tahle země, respektive její čelní představitelé nejednají v souladu s našimi zájmy a na zpětnou vazbu nehledí. Pevně věřím, že se jim to jednou vrátí minimálně tak, že nebudou zvoleni. Po poslední akci prezidenta Zemana v souvislosti s čínskou delegací, jeho projevů a všeho toho humbuku kolem jsem zaznamenal výraznější vlny nesouhlasu i ve skupinách podporovatelů Zemanova přístupu. Když se Zeman v kampani profiloval jako lidový prezident, měl by si uvědomit, že je prezidentem všech občanů, tedy i těch, kteří nejsou na stejné vlně jeho vtípků, což je spíše věcí vkusu, ale hlavně nesouhlasí s jeho mezinárodními politickými kroky. Radikalizace a bulvarizace společnosti mají podle mě své limity. Řekli to vědci – byli zesměšněni. Řekli to umělci – byli uráženi. Sprosté reakce lidí, které jsem zaznamenal, jsem očekával – jejich frekvence a intenzita nenávisti mě ale zaskočily. Pokud arogance ministra financí či způsob jednání prezidenta Zemana budou eskalovat, bude se tímto způsobem ozývat stále více a více lidí. A to se podle mého názoru od počátku zvolení obou děje v míře větší než malé.