Emmanuel Macron po návštěvě Číny mnohé překvapil nebývale přímými výroky o tom, že se Evropa nesmí nechat zatáhnout do sporů USA s Čínou okolo Tchaj-wanu a nebýt jen ve vleku USA. Podle něho bychom měli budovat strategickou nezávislost a vyhnout se tomu stát se vazaly Spojených států. To jsou na evropského lídra dost silná slova. Jak je obecněji zhodnotit?

Proč volil „nebývale přímé výroky“? Buď byl v rauši, ať již politickém, nebo chemickém, anebo se cítil oprávněně posílen výsledkem jednání a otevírajícími se perspektivami.

V Evropě se hraje už po generace podobná hra, že Francie chce zaujmout pozici, která jí podle ní náleží – tedy nikoliv být „dvojkou“ – a Velká Británie do kontinentální politiky porůznu hází vidle, a to z principu, aby si zde uchovala vliv na dění.

Různí nedoukové v posledních letech čím dál častěji vykládají, jak USA osvobodily Evropu od nacismu, zatímco SSSR obsazenou část zotročil. Panáčkové zapomínají na to, že meziválečné americké investice nejprve nacisty pomohly vyzbrojit, a že mnoho amerických podnikatelů bylo již před koncem války americkými úřady vyšetřováno za porušení zákazu obchodovat s nepřítelem, tedy s nacisty.

Americká snaha podmanit si poválečnou Evropu vedla k velkým sporům mezi Američany a de Gaullem již ohledně osvobození Francie. Co se nepovedlo hned, bylo dosaženo Marshallovým plánem, který zajistil odbyt válkou přehřáté americké ekonomiky, a to nejen ve Francii, ale po celé západní Evropě. Německo bylo nadto dáno pod kuratelu „Kancléřským aktem“ z roku 1949, jak o něm píše generál Gerd-Helmut Komossa, pak též „Generální smlouvou o vztazích mezi Německou spolkovou republikou a třemi mocnostmi“ z roku 1952.

Proto si myslím, že Macronova slova nejsou jeho náhlým nápadem, ale výrazem dlouhodobé snahy kontinentálních evropských států vymanit se z ekonomického područí dolaru (projekt „euro“ pokládám za součást tohoto úsilí). Ekonomická válka americko-eurounijní se tu zesiluje, tu interferuje s tradičním britským antirusismem.