Jsme hodně slyšet. Ale rozhodnutí, ta se dělají jinde. Profesor Drulák o jednáních s Ruskem
11.12.2022 7:20 | Rozhovor
Že někdo v Evropě vůbec připouští možnost jednání s Ruskem, považuje profesor Drulák za pozitivní. Ale vůle podle něho schází. Mluvil také o „hlasité východoevropské menšině“, která vykřikuje o vítězství Ukrajiny. „U Německa a Francie je od počátku vidět bezmoc. Situace se jim nelíbí, ale uvědomují si, že nemají žádnou sílu s tím cokoli dělat,“ shledává pesimisticky. A jak to dopadne? Ať už jakkoliv, na Česku a na východní Evropě to záležet nebude.
reklama
Francouzský prezident Macron nedávno začal prosazovat, že dostat Rusko k jednacímu stolu o konci války by šlo i díky nabídce bezpečnostních záruk. Je to něco, co má v realitě šanci?
Považuji za pozitivní, že vůbec někdo v západní Evropě vážně mluví o tom, že by se mělo jednat. V tom, jak jsou věci v současné době rozděleny a dány, bohužel mi nepřijde, že by existovala jakákoli vůle k jednání. Zdá se mi, jako by se Macron vracel v čase do situace, ve které jsme byli před rokem, kdy Rusko chtělo řešit záruky, že Ukrajina zůstane neutrální, nebude v NATO atd. Do tohoto momentu se ale po roce a deseti měsících války už vrátit nemůžeme. Jednak Rusko udělalo další zábory na Ukrajině a jednak došlo samozřejmě k obrovským ztrátám a k destrukci, což možná jednání ztěžuje.
Myslím si, že jednání bude nakonec nezbytné a konflikt tím patrně skončí, protože stále nevidím, že by realita nahrávala ukončení války bezpodmínečnou kapitulací Ruska, jak si myslí řada našich analytiků a patrně i naše vláda. V této chvíli Ukrajinci podle mého soudu na jednání připraveni nejsou a nezdá se mi ani, že by tlak k tomu, aby se zasedlo k jednacímu stolu, přicházel z Washingtonu.
Zmínil jste mnohá prohlášení, že válka skončí jedině vítězstvím Ukrajiny, nicméně to k tomu ani po tom skoro roce nesměřuje, jakkoli ukrajinská armáda zaznamenává určitá vítězství a některá území zpět osvobodila. Bude-li skutečně většina Západu trvat na tom, že finále války musí být odchod Ruska ze všech území včetně Krymu, kam se můžeme dostat?
Jde o to, že tu je hlasitá východoevropská menšina, která celou dobu vykřikuje věci, o kterých mluvíte. Jsou to Poláci, baltské státy, a naši a slovenští představitelé tomu přizvukují. V případě ostatních evropských států je vidět, že jsou přinejmenším vnitřně rozpolceni, projevují větší politickou rozvahu, ale nevědí, jak se z toho celého dostat. Němci, Francouzi, Italové. Je vidět hlavně v případě italské vlády, že je pod tlakem Spojených států, protože říká, že neudělá nic, co nebude atlantické. U Německa a Francie je od počátku vidět bezmoc. Situace se jim nelíbí, ale uvědomují si, že nemají žádnou sílu s tím cokoli dělat. Konflikt je v rukách Američanů a Ukrajinců a na druhé straně Rusů. Do toho naše východoevropská menšina vykřikuje kyjevsko-washingtonská hesla.
K čemu to povede? Na nás zase tolik nezáleží. Východní Evropa je sice hodně slyšet, ale není hlavním hráčem. Dostává prostor, protože to tak vyhovuje Američanům a ve chvíli, kdy by ve Spojených státech došlo k přehodnocení pozice z jakýchkoli důvodů, situace se zase změní. Myslím si ale, že Evropa je od počátku ve vleku Spojených států amerických, nějaké úvahy o strategické autonomii úplně zapadly a bude se nejspíš čekat, až hlavní aktéři přehodnotí své pozice. Na druhou stranu, je to otázka Evropy v tom smyslu, jestli se v určité chvíli nezačne bouřit. Začnou docházet suroviny, začne se naplno projevovat tíha ekonomické války. Dopady sice vidíme už nějakou dobu, ale očekával bych, že každý další měsíc bude horší. A dokud se Evropa nevzbouří, nezmění se nic, to je celkem jednoduché.
Co se týče Ukrajiny, je to de facto hlavní téma českého předsednictví, což lze pochopit, ale z druhé strany jsou slyšet hlasy a mně to říkala řada diplomatů, že pokud jde o jiné oblasti, třeba tolik důležitou energetiku a další témata, ničeho výrazného dosaženo nebylo…
Říkal jsem už na počátku, že od předsednictví se nedá moc čekat. Je tam nějaký institucionální samospád. Mrzí mě trochu, že opět dochází k vyostření sporů kolem Maďarska a přinejmenším tomu jsme snad mohli zabránit. V každém případě předsednictví země jako je Česká republika nemůže žádných velkých věcí dosáhnout, což vyplývá už z logiky fungování Evropské unie. Pokud se předsednické zemi přičítá, že se o něco zasloužila, je to spíš zdvořilostní věc, protože těch aktérů je víc a předsednictví není tím nejdůležitějším.
Na druhou stranu předsednictví může určitým věcem bránit a je otázka, čemu se z naší strany podařilo zabránit. Povedlo se trochu zbrzdit věci související s Green Dealem a s těmi nesmyslnými plány na zelenou tranzici? Podařilo se zbrzdit útoky na středoevropské partnery v hodnotových otázkách? Nejsem si jist. Nebyl to vlastně ani cíl Fialovy vlády, nicméně přesně toto byl prostor, kde jsme mohli něčeho hmatatelného dosáhnout.
Největší problémy Evropy souvisí s trhem s energetikou, který je těžce poškozený utopickými plány o zelené tranzici, a samozřejmě také je tu základní hodnotové dělení u progresivistických hodnot z Bruselu. Nemyslím si, že by české předsednictví v těchto věcech hrálo jakkoli pozitivní roli. Dodávám ale, že mě to nikterak nepřekvapilo, protože jsem ani žádné výsledky nečekal.
Mezi deklarované priority měl patřit i posun v přijetí zemí západního Balkánu do EU, kde rovněž skoro k ničemu nedošlo.
Tady vidíme přístup Evropské komise, který neodpovídá tomu, co by komise měla dělat. Vidíme pokusy o hodnotový imperialismus. Říkat zemím, že si musí vybrat mezi Ruskem a EU, to je nesmysl. Nejde přece o to, že by ty země byly součástí Ruska, ale v rámci své velmi složité situace se snaží ekonomicky a strategicky přežívat. Tlačit na ně s tím, že si musí vybrat, může vést často pouze k destabilizaci situace.
Připomíná mi to přístup někdejší Barrosovy komise, která zase říkala Ukrajincům a Arménům, jak si musí vybrat, což vidím jako jednu z příčin problémů na Ukrajině. Proč bychom někoho měli tlačit k tomu, co má dělat? Dokud Srbsko není součástí EU, přijde mi nerozumné po něm žádat, aby se plně ztotožnilo s evropskou zahraniční politikou. Už z toho důvodu, že Srbsko nikdy nevstoupí do NATO a je nutné brát v potaz jejich zkušenost s bombardováním v roce 1999.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Líbil se Vám tento článek?
Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:
131-981500247/0100
QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
Já ho nehájím, dostal, co si zasloužil, ale ukažte mi stranu, která ve svých řadách neměla někoho, kdo byl čelil trestnímu stíhání nebo nebyl odsouzen? Je to přeci i případ ANO, kde dokonce v čele stál trestně stíhaný člověk a nikomu to nevadilo. Navážet se pak do jiných mi přijde z vaší strany dost...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.
reklama
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.