Řada politiků nepřišla na slavnostní večer ke státnímu svátku na Pražský hrad na protest proti prezidentovu kšeftování s vyznamenáními, na Staroměstském náměstí proběhla alternativní oslava 28. října, na které se sešly tisíce lidí. Nebyla to nakonec důstojnější oslava státního svátku vzniku Československa než kdykoli v minulých letech?

Považuji za dobré, že se společnost aktivizuje, že lidé se z určité letargie, pasivity a neschopnosti vnímat problémy dnešního světa nějakým způsobem mobilizují a snaží se nejen tu situaci vnímat, ale nějakým způsobem do ní i vstupovat. A to vítám, protože pro demokracii je dobře, když je podrobována nějaké zkoušce i jindy než jen v době voleb.

A překvapilo vás, že lidé přišli právě teď v takovém množství na Staroměstské náměstí?

Je to zajímavé, protože problém vlivu Putinova Ruska nebo Číny není vůbec nový. Proto mne překvapilo, že bod zlomu nastal právě teď, myslela jsem, že mohl přijít podstatně dříve. Je to nějaká souhra zvláštních událostí, které paradoxně symbolicky spustila návštěva Jeho Svatosti dalajlámy, a jsem ráda, že se to stalo v této souvislosti. Byť to vlastně nemá úplně logiku, protože návštěva čínského prezidenta Si Ťin-Pchinga byla mnohem závažnějším důkazem toho, v jakém stavu země je, že je ohroženo naše ukotvení v evropském západním prostoru. Myslím, že na jaře to bylo mnohem patrnější. Navíc je to věc ještě mnohem starší, protože už před dvěma lety premiér Sobotka poprvé oznámil změnu zahraniční politiky od té tradiční, kterou vykolíkoval kdysi Václav Havel, pokračoval v ní ministr zahraničí Dienstbier a po něm to nějakým způsobem respektovali všichni další ministři zahraničí. A nikdy nebylo sporu o tom, že chceme do Evropy, jsme v Evropě, že chceme do NATO a jsme v NATO, že jsme součástí západního civilizačního okruhu. A že jsme velmi obezřetní vůči všem diktaturám, vůči totalitám a že působíme ve světě jako morální arbitr díky osobě Václava Havla, který otázku ochrany lidských práv staví do popředí. Myslím, že když Sobotka tuhle změnu oznámil, že to byl moment na největší revoltu společnosti.

Ale tehdy se nic nestalo. Jen to prošumělo, pak následovala cesta ministra Zaorálka do Číny, jeho velmi potupné klanění a velmi potupná prohlášení. Jako lidé, kteří jsou sdruženi kolem protibetských lidskoprávních organizací, jsme tím byli šokováni. Byli jsme frustrovaní malým zájmem veřejnosti a malým zájmem médií. Takže teď asi uzrál čas, návštěva Si Ťin-Pchinga byla zřejmě předehrou pro to, aby návštěva dalajlámy mohla ve veřejnosti zažehnout jiskru pochopení vážnosti situace a revolty vůči prezidentu Zemanovi jako symbolu a reprezentantovi toho nebezpečného otáčení kormidla našeho zahraničněpolitického ukotvení. Ale zároveň i naší vlastní definice sebe sama, co jsme za demokracii, co jsme za společnost, jaké hodnoty vyznáváme, za čím chceme jít. Ale trochu mne na tom mrzí, že se pozornost soustředí právě a jenom na osobu prezidenta, že je to hodně personifikované a že je to trochu i zavádějící. Jsem asi poslední, kdo by Zemana hájil, protože jsem byla terčem jeho urážek a útoků od nepaměti jako reprezentantka ekologického lidskoprávního proudu, kterým on pohrdá dlouhá léta.

Navíc jste žena, což v očích Miloše Zemana je také handicap.

Ano, navíc žena. Nikdy jsem nebyla příznivkyní jeho politiky, metody práce a způsobu vystupování, ale zároveň mi připadá to soustředění pouze na něj, jako nositele a ztělesnění největšího zla, zavádějící. Protože si myslím, že v našem ústavním uspořádání nejsou pravomoci prezidenta tak velké, spíš spoluvytváří atmosféru v zemi, ale rozhodovací pravomoci jsou více na vládě. Jsem spíš zklamaná postojem premiéra Sobotky, mladého, perspektivního a progresivního sociálního demokrata, aspoň tak chce být vnímán, ale jeho kroky jsou v příkrém rozporu s touto deklarací. A dopis čtyř ústavních činitelů to naplno potvrdil, on už se tím tomu zpronevěřil. Ale fakticky svoji roli předvedl před dvěma roky, kdy to nikoho moc nezaujalo.