Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Ano. Protože se snažím nazírat věci komplexně, jako velké pozitivum vidím růst české ekonomiky po několika, řekněme, letech hubených. Jestliže hospodářství roste 4,5procentním tempem, je to velmi pozitivní signál. Na druhou stranu bychom si o to víc měli uvědomit naši odpovědnost a peníze, které do ekonomiky přetečou jaksi „nad plán“, bychom neměli prohospodařit. V dobách hojnosti se splácejí dluhy, startují se projekty, které jsou finančně náročné, ale potřebné a z dlouhodobějšího hlediska další peníze budou generovat. Mám na mysli především silnice a dálnice, železniční koridory nebo také investice do vědy a výzkumu.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu? A v čem naopak evropské elity selhaly?

Řekl bych, že Evropa a její „elity“ trpí prokrastinací. Odkládat a odsouvat skutečné problémy a naopak se zabývat trivialitami, které pak vydávat za východiska a řešení se stalo v EU téměř normou. Takto rozbujelá byrokracie, byť poháněná těmi nejčistšími úmysly, přestává být efektivní ve svých rozhodovacích procesech. Svými zasedáními, konferencemi, summity a tak dále pak vytváří jen kouřovou clonu a zdání akceschopnosti. Vezměme Řecko, vezměme situaci na Blízkém východě, připomeňme si takzvanou hypoteční krizi z roku 2008. Nejsme schopni se poučit z jasných chyb, kterých jsme se my, nebo jiní dopustili. Pak to dopadá tak, že místo striktní ochrany vnějších hranic „Starého kontinentu“, jsme jako Česko a několik dalších zemí peskováni za to, že nesouhlasíme s kvótami – s problémem v kontextu milionů uprchlíků naprosto marginálním, nicotném.

Jsme svědky toho, jak Spolková republika Německo zcela zásadně přehodnocuje svůj jen několik měsíců „neotřesitelný postoj“ o otevřené náruči pro všechny, kteří o ni projeví názor. Sama SRN odhadla jen přímé náklady spojené s řešením 1 milionu imigrantů na v přepočtu 540 miliard korun ročně. To nejsou a nebudou investiční peníze. Tyto skončí v nenávratnu. A podotýkám, to je odhad jen na jeden rok. I proto bychom s aktuálním růstem naší ekonomiky měli hospodařit velmi odpovědně, protože horší časy mohou přijít ani se nenadějeme…

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Panu prezidentovi jsem nevyčítal a nevyčítám jeho postoje a názory k migrační vlně. Co mu vyčítám, s kým a proč se objevil na pódiu, ze kterého slova interpretoval. Tím tyto extremisty objektivizoval. To za správné nepovažuji.

To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Osobně stále velmi přemýšlím o tom, jaká byla skutečná motivace kancléřky Merkelové pro její gesto. Zatím jsem na nic smysluplného nepřišel. Bývalá vědkyně a dlouholetá špičková politička nejsilnější evropské země, a o tom jsem naopak přesvědčen, si zcela určitě nevzala obyčejnou tužku do ruky a arch čistého papíru, na který by si velmi jednoduše sepsala plusy a zápory svých kroků. Téměř bych zopakoval, že cesta do pekel je lemována celou řadou bohulibých úmyslů.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?

Znovu se musím vrátit k tomu, co už jsem řekl. EU neumí řešit věci koncepčně a dotahovat je do konce. Řecký problém jakoby dnes neexistoval. Říkáme: dostanete peníze, tak nám teď dejte pokoj, dělejte si, co chcete. Teď máme jiné starosti. Takto pokračovat dál nemůžeme.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu? 

Dlouhodobě jsem opakoval a opakuji, že problém teroristického takzvaného Islámského státu nelze vnímat standardními hledisky „studené války“. Tady je Země krále Miroslava, tady Půlnoční království. Jsme jako ČR součástí NATO, vnímáme velmi silně naše vztahy s USA. Ale tento konflikt nebyl a není řešitelný bez toho, že vznikne skutečně silná, efektivní a mocnostmi zastoupená aliance na potření IS. Rusko tak, jak se jeví v posledních týdnech, rozhodně nevypadá na zemi, se kterou by se nemělo v mezinárodním měřítku počítat.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, byť jejich konstrukce se může jevit jakkoli věrohodně. V tomto případě (jako již kolikrát v minulosti) bych se „opřel“ o již okřídlené rčení, že teprve čas ukáže, jak to doopravdy vše bylo.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Je faktem, že Čína v řadě ukazatelů USA již předběhla. Je také faktem, že jen ve dvou zemích Dálného východu, v Indii a Číně, budou žít 3 miliardy lidí. Už za několik málo let. Je nesporně faktem – a tady bych se opřel o práci Samuela Huntingtona „Střet civilizací“, ve které téměř prorocky definoval Zemi jako místo budoucího střetu nových hegemonů – že bipolární svět bude nahrazen světem multipolárním, ve kterém bude narůstat nebezpečí jak lokálních, tak větších vojenských konfliktů. Lokální střety nastaly. Jsme teď však všichni více než osobně zodpovědní, aby nenastaly konflikty globální… Věřím, že v tomto se bude pan Huntington mýlit!