Během svého působení v Poslanecké sněmovně jste byla mimo jiné šest let místopředsedkyní výboru pro evropské záležitosti. Momentálně nejpalčivější „záležitostí“ Evropy je uprchlická krize. Patříte mezi zastánce otevřené náruče, nebo mezi ty, kteří mají z příchodu migrantů spíše obavy?

Žádat pomoc neznamená se dožadovat pomoci či si dokonce pomoc nárokovat. Řadím se mezi ty, u kterých převládají obavy. Uprchlík před válkou je rád, když skončí v první zemi, která mu může zachránit holý život. Ne dávky, ne luxus, ale holý život – přežití. Určitě je slušné, ale nikoliv povinné, pomoci těm opravdu ohroženým – ženám a dětem, protože musely opustit domov v obavách o život a jejich rolí není držet samopal. Ale i ta otevřená náruč musí mít jasná pravidla. Například ochota pracovat a přijmout jakékoliv nabídnuté místo, povinná výuka češtiny a respekt vůči evropským zvyklostem, respektování českého zákonodárství, povinná návštěva dětí v českých školách. A strana, která žádá o pomoc, tato pravidla musí beze slova respektovat. Uprchlík musí vědět, že právo přežít je spojeno se závazky vůči hostiteli. Nic není zadarmo. Na azyl není automatické právo. Konec konců s každým právem kráčí ruku v ruce i povinnost. A i ti, kteří odcházeli z Československa po roce 1968, končili velmi často nejdříve v uprchlických táborech, ne všichni dostali automaticky azyl a řada z nich musela poměrně dlouho čekat na vízum či povolení k pobytu. Jen o tom nyní raději nemluvíme.

Do debaty o migrační krizi se v poslední době výrazně zapojuje také vicepremiér Andrej Babiš. Do jaké míry může sehrát hnutí ANO roli magnetu na voliče, jako se to povedlo v nedávných regionálních volbách Svobodné straně Rakouska, která zdvojnásobila svůj předchozí zisk?

Myslím si, že Andrej Babiš uvažuje selským rozumem a umí poslouchat v hospodě štamgasty. Umí mluvit tak, že mu lidé rozumějí. A díky svým poradcům a mediálním prostředkům, které vlastní, velmi dobře využije migrační krizi ku prospěchu svému a své strany, byť se v této chvíli drží trochu stranou. Je přece jenom koaličním partnerem. Uvidíme, co mu jeho poradci poradí před krajskými volbami. Zatím s touto kartou hraje velmi šikovně. Upozorňuje i na to, že ti, kteří chtějí do České republiky přijít studovat či pracovat lege artis, musí projít velmi náročnou procedurou vízového řízení. Na rozdíl od uprchlíků, kteří nemají doklady a o kterých často ani nevíme, zda skutečně utíkají před válkou.

Velice aktivní ve vyjádřeních k migrační krizi v Evropě je i prezident Miloš Zeman. Očekáváte, že by mohl více vstoupit do politiky prostřednictvím spřízněné politické strany, nebo toto téma může spíše využít k návratu do politiky jeho předchůdce Václav Klaus?

Miloš Zeman už do politiky dost vstupuje jako prezident a v tuto chvíli to nevypadá, že by v této otázce potřeboval spřízněnou politickou stranu. Je rovněž otázkou, koho myslíte onou spřízněnou politickou stranou. Zda Sobotkovu ČSSD nebo neparlamentní SPO. Sobotkova ČSSD se v této krizi chová jako dvě strany. Jednu stranu řídí Špidla a Dienstbier, druhou pak hejtmani. Sobotka běhá mezi oběma tábory, snaží se působit jako chytrá horákyně a zaštiťuje se zájmy svých voličů a hodnotami a principy, které jinak hází za hlavu. Strana práv občanů hledá svoji pozici. Obávám se, že bez Zemana zůstane stejně marginální jako Jana Volfová. To Václav Klaus a jeho tým politiku umí dělat. Ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, takže bych v jeho případě nevylučovala vůbec, ale vůbec nic. Pouze nevěřím, že by vstoupil do politiky aktivně. ODS je v naprostém rozkladu a podnikatelské pravici Babišovo ANO vyhovuje lépe než Topolánek, Bém, Tlustý či Julínek. Po Klausovi je poptávka tak snad ještě u libertariánských Svobodných… Všichni ostatní už dávno ví, že pouze sám trh vše nevyřeší a že stát nemůže být slabý.

Evropská unie nařídila svým členským zemím přerozdělovací mechanismus. Na bruselský postup si postěžoval i český premiér Bohuslav Sobotka. Zatímco on prý investuje politický kapitál do proevropské politiky, Evropa se odvděčuje diskuzí o kvótách, která posiluje jen radikály a euroskeptiky. Do jaké míry je otřesena důvěra v Evropskou unii?

Evropská unie roku 2015 není Evropská unie roku 2002. Každá politika, i ta evropská, by se měla dělat i se špetkou selského rozumu. Jenomže, kde ho brát daleko od voličů? Kde nic není, ani smrt nebere, se říká. A to je i tento případ. Jestliže Sobotka řadu let dělá politiku naprostého nekritického obdivu k bruselským institucím a nevidí, že se Evropa lidí práce změnila v Evropu manažerů nadnárodních korporací, tak jestliže si zakazuji kritizovat jejich kroky a neberu ani oprávněnou a objektivní kritiku například smlouvy TTIP, tak se pak nemohu divit, že se tyto věci obrátí i proti ideálům, které jsou jinak správné. Správný je evropský sociální stát. Správný je jednotný trh a svoboda pohybu lidí i zboží v bezcelním a bezbariérovém prostoru. Správná je i přerozdělující a handicapy vyrovnávající dotační politika, pokud by nebyla zatížena chamtivostí, tupostí zadání a formalismem výkaznictví. Je hezké být fanouškem Bruselu, ale ne vždy a ne za každou cenu. A důvěra v Evropskou unii je otřesena již dávno, uprchlická krize tuto nedůvěru jenom posílila. Evropa nadnárodních elit vyhovuje jen elitám. Oněch dolních 99 procent občanů uvažuje jinak. To je nepopiratelný fakt, byť se prozápadní a probruselská média hodně snaží.