Jak obvykle trávíte půlnoc ze soboty na neděli?

Mám atypický režim. Restaurace a putyky obíhám pracovně během týdne, takže o víkendu pracuji - píši, čtu, studuji, jsem s dětmi, ležím ve vaně nebo u televize a dobrého filmu. Dnešní půnoc jistí mexický dokument o panence Marii Guadalupské. Chtěl bych namalovat pár fresek v chrámu, který stojí na největší pyramidě a stavbě planety v mexické Cholule, a hledám teď inspiraci, náměty. Přes týden ovšem na kreslení, malování, ani na dokumenty není čas. Sobotní půlnoc je časem zklidnění a kontemplace. 

Ve svém životopise uvádíte, že jste byl před rokem 1989 aktivním členem Hnutí za občanskou svobodu. 

Nebyl jsem jen v HOS - podepsal jsem a účastnil se všeho - na konci roku 88 jsem podepsal i Chartu 77, ale před pár lety jsem si všiml, že mne na Wikipedii z Charty vyšrkrtli - no neprotestuji - podpis jsem dával panu Šabatovi, tvrdému komunistovi z padesátých let a rozumím tomu, že Charta nebyla a není parta pro mne. I za komunistů to byla parta komunistických elitářů a já léta váhal, jestli podepsat, ne proto, že bych se bál bolševika, ale proto, že jsem nevěděl, proč bych měl - podepsal jsme vlastně jen pro formu, abych tam prostě byl také. No byl jsem idiot. My jsme si založili v Brně vlastní "odbojovou" organizaci Moravskou mládež. O ní se nikde nepíše a její spoluzakladatel Honza Honner, bývalý první český ombudsman, dokonce po revoluci emigroval z politických důvodů do USA. Zůstali jsme disidenty i po převratu. 

Jaký byl tehdy váš pohled na komunistický režim?

Můj názor na komunismus je stále stejný. Vlastně my všichni jsme se tehdy shodovali, že nechceme současné normalizační komunisty, ale nikdo nechtěl kapitalismus v dickensovské podobě. To platí pro všechny, i ty, co se pak v roce 89 přidali. Všichni chtěli nějakou třetí cestu. Ale Klaus a jeho kumpáni tu zavedli skutečně zlodějský režim, ve kterém si rozparcelovali veřejný majetek.

Jak na tuto dobu vzpomínáte dnes, bohatší o zkušenost posledních 24 let?

Nejsem nostalgik. Vím, že pro mnoho lidí to byl stát, který se o lidi postaral, a to je skutečnost. Práce byla pro každého, stavěly se byty, mladé rodiny dostaly bezúročné půjčky, které se daly zčásti dokonce splatit dětmi, na dům či byt vám dali, tuším, až 150 000 příspěvek. 

Samozřejmě to platilo pro ty normální. Nás máničky mlátili bez důvodu na každém nádraží - na každém rohu nás legitimovali, za každý křivý pohled byla rána obuškem. Bylo období, kdy mě mlátili při každé příležitosti. Paradoxně to přestalo v momentě, kdy se ze mne stal oficiálně disident - tedy, když u mě našli protistátní literaturu. Od toho momentu se mne ujali estébáci, a ti sice vyhrožovali, ale nikdy na mě nesáhli, a když už mne začali vyšetřovat estébáci až z kraje, tak si mě obyčejní pochůzkáři, příslušníci VB, přestali všímat. Naopak, stávali se mými kamarády.

Pamatuji, jak jednou zatkli mého kamaráda na nádraží, protože byl na opuštáku ožralý na nádraží bez uniformy - sedl jsem k policajtům do auta a domluvil s nimi byznys, že když mi vyprosí v práci mimořádnou zálohu, tak se podělíme. Šéf hlídky pak prosil účetní ať mi dá peníze - téměř tam plakal - z čeho má ten Večerníček žít - a účetní se na něj podívala, řekla zostra - tak si ho živte vy, ale já mu nedám ani vorla.