Často se mluví o tom, že Praha má zastaralou vodohospodářskou infrastrukturu, Kolik se ročně investuje do obnovy, oprav…?

Ročně hlavní město, resp. jejich Pražská vodohospodářská společnost investuje kolem dvou miliard korun do rekonstrukcí a obnovy. Tyto peníze od nás získá ve formě nájemného. V letošním roce jsme zaplatili 2, 202 mld., k tomu vynakládáme dalších 830 milionů korun na plánované a havarijní opravy a 200 milionů pak na údržbu. Jde sice o velké peníze, ale je zde obrovský dluh z minulých let. Za socialismu se spíše budovalo a málo prostředků se věnovalo na obnovu stávající infrastruktury. Tím vznikl poměrně velký dluh, který dneska Německo nebo Francie vůbec nemají. My jsme generace, která to bude muset řešit. Pokud se o majetek nebudeme starat lépe než se to dělo za minulého režimu, budou mnohem častější havárie vodovodu spojené s přerušením dodávky vody.

Patří cena vody v Praze k těm dražším?

Určitě ne. Aktuální cena vody v Praze se řadí k těm průměrným. Odráží provozní náklady na výrobu a distribuci pitné vody a odvádění a čištění odpadních vod, ale nedosahuje úplně takové úrovně, aby pokryla potřebné investiční výdaje na obnovu a další rozvoj vodohospodářské infrastruktury. Je třeba si uvědomit, že ve spotřebním koši Pražanů dnes vodné a stočné dělá podle Českého statistického úřadu jen 1,3 procenta. Na příklad alkohol a cigarety představují tři procenta. Ministerstvo životního prostředí stanovuje pro každý rok tak zvanou sociálně únosnou cenu. Pro Prahu je to letos 0,148 Kč/litr včetně DPH. Skutečná cena vody v Praze je 0,085 Kč/litr.

Často slyšíme, že voda je sociální komodita a že stát by měl její cenu hlídat a regulovat.

Stát velmi přísně cenu vodného a stočného reguluje. Cena vodného a stočného je cena věcně usměrňovaná a vztahují se na ni pravidla Zákona o cenách. Jsme povinni každý rok prokazovat cenové kontrole náklady, které uplatňujeme do ceny a kontrolovaný je samozřejmě i zisk. Poradce předsedy vlády, pan doktor Špidla, vede pracovní skupinu, jejímž cílem je vytvořit novou koncepci regulace a centralizovat stávající regulátory do velkého regulačního úřadu po vzoru Německa. Domnívám se, že to je cesta správným směrem, která může v budoucnu systém regulace dále zefektivnit.

Co se týče zatížení ceny vodného a stočného platbami státu a státním institucím, tak to je v ČR na poměrně vysoké úrovni. Podle posledních studií se z vodného a stočného odvádí skoro 40 % státu. V tom je započítána daň z přidané hodnoty, odvody za zaměstnance, poplatky za odběry povrchové a podzemní vody nebo poplatky za vypouštění vyčištěné odpadní vody. Právě poplatky za surovou či podzemní vodu spolu s poplatky za vypouštění vyčištěné vody patří v ČR k nejvyšším v Evropě.

Jak velké jsou zisky a dividendy vodárenských společností?

Jistě soukromé společnosti jsou založeny proto, aby vytvářely zisk. To je jeden z hlavních hnacích motorů dnešního světa. Zisk ve vodárenství je ale přísně regulován a kontrolován Ministerstvem financí a odvíjí se od objemu investovaného kapitálu. Ty vodárenské společnosti, které vytváří zisk, vyplácejí samozřejmě dividendy. Objem dividend všech společností českého vodárenství dosáhl v roce 2014 zhruba dvou miliard korun. Celkový objem všech dividend, které v tomto roce odtekly z ČR do zahraničí, byl přitom 214 miliard korun. Vodárenství tedy tvoří méně než procento.

Co se týká PVK nemůže být řeč o tom, že vyvádí zisky do zahraničí. Zatím se splácí jen prvotní investice, kterou v ČR Veolia zrealizovala. Český stát v roce 2001 vyhlásil soutěž na prodej akcií PVK (vlastnil ho FNM), za které Veolia dala 6,2 miliardy korun. K té se dnes všichni stavějí tak, jako by neexistovala. Stát inkasované peníze rozpustil v rozpočtu na dálnice a podporu bydlení. Kdyby tyto peníze dostala Praha, mohla se za šest miliard rozjet velkorysá systémová obnova sítí a dnes by byly sítě ve výrazně lepším stavu.

Řada lidí zastává názor, že když městská vodárna nevytváří zisk, tak to dělá lépe a peníze jsou lépe využity. To je obrovský omyl. Existují dobře řízené městské společnosti a existují špatně řízené městské společnosti. Podstatou problému ovšem je, že městská společnost nebude nikdy vystavena tlaku konkurenční nabídky a nikdy se v podstatě nezjistí, jestli vynakládá náklady efektivně a jestli by to třeba nešlo dělat lépe. Zcela zde chybí trh a srovnání. Soukromí provozovatelé musí své smlouvy po nějaké době znovu soutěžit a snadno se tak zjistí, jestli to konkurence neumí lépe. Cena bez zisku v žádném případě neznamená, že je nižší.

Komerční sdělení