Nový ministr financí Ivan Pilný těsně před nástupem do funkce v rozhovoru pro deník Právo prohlásil, že důchodový systém jednou zanikne, že si lidé budou muset na stáří našetřit, nebo budou muset i v důchodovém věku pracovat, přičemž jako jednu z možností zmínil sekání trávy v parku. Máte na udržitelnost penzijního systému podobný názor?

Mám názor přesně opačný, a sice proto, že se penzijním systémem profesně zabývám dvacet let od doby, kdy jsem v roce 1994 dělal ředitele penzijního fondu. Doteď jsem členem důchodové komise profesora Potůčka, takže mám situaci v důchodovém systému v horizontu příštích čtyřiceti, padesáti let poměrně dobře zmapovanou. Proto vím, že pokud nedojde k závratnému nástupu digitalizace, která by znamenala vyloučení jednoho, dvou až tří milionů osob z pracovní činnosti do polohy nezaměstnatelných, tak důchodový systém nemá důvod se hroutit. A řeči pana kolegy Pilného považuji za – jemně řečeno – ne profesionální, protože k tvrzení, které uvedl, nemá žádné argumenty.

Ivan Pilný v té souvislosti poznamenal, že už na důchody jeho dětí nebude. Vzhledem k tomu, že už jsou střední generací, tak by ta doba nebyla příliš vzdálená a za patnáct, dvacet let by byli lidé bez důchodu. Přestože slova o neudržitelnosti penzijního systému odmítáte, jaké vidíte jeho slabiny?

Nikdo nemůže popřít, že dnešní systém je deformován v tom smyslu, že uvaluje extrémně vysokou zátěž na zaměstnance a zaměstnavatele a má neodůvodnitelně nízké nároky na odvody osob samostatně výdělečně činných. Důvody k tomu jsou velmi prozaické. Po devadesátém roce to bylo obecně chápáno jako nepřímá podpora živnostníkům, jako kompenzace toho, že před rokem 89 byla česká struktura hospodářství extrémně vychýlena ve prospěch státního sektoru s minimem družstevního sektoru a prakticky žádným privátním sektorem. V tom jsme byli anomálií i v rámci RVHP. Všude, v Polsku, východním Německu, v Rusku, měli poměrně silný privátní sektor, který u nás nebyl. U nás se to hnalo ode zdi ke zdi, byly znárodněny všechny komunály, maximálně tu bylo pár umělců na volné noze. Takže po roce 89 se řeklo, že uděláme velkorysé gesto a na několik let živnostníkům ulevíme i na odvodech na sociální a zdravotní pojištění.

Ale v té době byly živnostníků řádově desítky tisíc, mezitím to nabobtnalo tak – je otázka, jestli to vezmeme na plný úvazek, nebo v kombinaci zaměstnanec a OSVČ, jako jsem třeba já – že dnes je těch lidí zhruba tři čtvrtě milionu. Je to největší politická síla v zemi, i když ti lidé nemají stranickou legitimaci a žádná politická strana nemá dost odvahy říci: „Přátelé, doba přechodného zvýhodnění už dávno minula, z hrušky dolů, pojďme narovnat vaše odvody na sociální a zdravotní pojištění s odvody, které platí zaměstnanci, potažmo firmy.“ Možná si vzpomínáte, co řekl ministr Mládek na předposledním sjezdu sociální demokracie v Ostravě: „Náš systém je deformován tím, že OSVČ parazitují na sociálním a zdravotním pojištění.“ Tím měl na mysli to, co teď říkám, tedy extrémně nízké odvody a platby a naproti tomu zhruba stejně vysoké čerpání požitků jako u zaměstnanců.

Tím se dostáváme k často přetřásanému sporu o výhodách a nevýhodách zaměstnanců oproti OSVČ. Ale copak jsou ti druzí jen zvýhodňováni?

Tak dnes přibývá živnostníků, kteří mají nárok na odchod do důchodu, jsou v nějakém věku a s hrůzou zjišťují, že pokud byli v systému živnostníků delší dobu – deset, patnáct, nedejbože dvacet let – tak mají velmi nízký starobní důchod, zhruba někde na úrovni šest, osm tisíc a jsou velmi překvapeni, jaká je to lumpárna. Ale ne, oni málo platili. A dokonce na to, jak málo platili, je ten důchod ještě ohromně vysoký. Musím říct, že naše liberální pravice z počátku devadesátých let v čele s Klausem, Dybou či Kočárníkem namydlila živnostníkům schody, po kterých se sklouzli. Dnes jsou na dně a nemají šanci se z toho vyhrabat, protože v sedmdesáti letech už na žádné doplňkové spoření nemají čas. Ti živnostníci, kteří si včas nenaspořili dostatečné množství peněz, v řádu alespoň milion nebo dva, jsou odsouzeni dožít v chudobě, pokud se o ně nepostarají jejich děti. A to je náš důchodový systém.

Chtěl jsem se vás původně i zeptat v souvislosti s výrokem Ivana Pilného, co by mohly odbory udělat pro své členy, na něž se důchody za dvacet let už nedostanou. Ale podle vás se tedy k žádné podpoře chystat nemusí?

Tato otázka je irelevantní, nemá reálný základ. Ale abychom si rozuměli, není to tak černobílé, aby to ode mě nevypadalo jako lakování narůžovo. Samozřejmě se setkáváme s tím, že vlády této republiky bez ohledu na politické zabarvení v posledních padesáti, šedesáti letech totálně nezvládají se vyrovnat s informacemi demografů. Demografové poměrně přesně umí říct, jaká je věková struktura obyvatelstva podle mužů a žen, a vytvořit poměrně spolehlivé projekce na dalších deset, patnáct, dvacet i více let dopředu. Takže v době, kdy vrcholila poválečná demografická křivka, tak přišla silná propopulační opatření, mám na mysli to období po roce 73 včetně tak velkorysé akce, kdy stát včetně obcí a družstevní výstavby postavil ročně nějakých osmdesát až sto tisíc bytů, tedy včetně Slovenska, které se rozdávaly zadarmo, jak známo. Důsledkem byla ta obrovská populační vlna v sedmdesátých letech, přešla i do osmdesátých. Ale těm dětem – Husákovým dětem, jak se jim někdy říká – už se nenarodily děti, protože dospěly těsně po převratu a nové vlády udělaly všechno proto, aby rodiny ty děti neměly.