Jak po tolika letech vzpomínáte na dobu, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda?

Vzpomínám si na pocit zoufalství a nemohoucnosti, který zachvátil nejen mě, ale všechny kolem nás. Pro naši rodinu to znamenalo přemýšlet o vystěhování nebo aspoň nějak opustit republiku, kterou jsme milovali. Ale neštěstí, do něhož nás svět uvrhl, jsme pochopili, až když nacisté zabírali jednu obec a město za druhým.

Má smysl uvažovat o tom, jak by se české dějiny odvíjely, kdyby Československo bránilo své pohraničí namísto odstoupení Sudet?

Nemá. Nejdříve jsme počítali s tím, že se budeme bránit. Bylo to brzo po všeobecné mobilizaci, do které byl povolán i můj otec, nadporučík čs. armády. Skutečnost, co by obrana znamenala, jsme si uvědomili až mnohem později, když jsem sám byl ve válce.

Říká se, že kapitulace v době, kdy Československo mobilizovalo a chtělo se bránit, poznamenala český národ na celý zbytek 20. století. Měla kapitulace destruktivní vliv na charakter národa?

To se mi těžko odhaduje. Jistě si to myslelo mnoho osob za okupace, ale důsledek a devastace státu i národa by byly hrozné.

Dá se vysledovat souvislost mezi Mnichovem a následným poválečným vývojem v Československu –nedůvěra k Západu a příklon k sovětské politice?

Do určité míry ano. Zrada západních spojenců, přesvědčení, že nám chtěl SSSR pomoci, a samozřejmě toto zaměření prosazované prezidentem Benešem a pod jeho vlivem i řadou jiných osob patřících do elity národa, k tomu určitě přispěly.

Můžeme se zase dostat do podobné situace jako v roce 1938, kdy ve chvíli, kdy nastala politická krize, obětoval Západ Československo dočasnému smíru s agresorem?

Odpověď je pro mě obtížná. Nechci být kacířem. Ale tato možnost není vyloučena. Každý velký stát je sobecký a obětovat malý stát za určitou cenu je aspoň přitažlivé, pokud se neobjeví tak prozíravý politik, jakým byl Winston Churchill.

Jak je to podle vás dnes s důvěrou Čechů v západoevropské státy a USA?

I to je obtížná otázka. Podle mě byla chyba, že německé státy byly spojeny do jednoho celku. Velké Německo může kdykoliv změnit své demokratické zásady za odčinění obou prohraných válek, pokud nezůstane Evropa a potažmo Evropská unie bdělá a aspoň v tomto směru jednotná.

Jaká je role Ruska v čele s Vladimirem Putinem?

Propaganda na všech stranách působí tak, že objektivní názor je velmi obtížný. Domnívám se, že zabrání Krymu byl na dlouhou dobu konečný agresivní čin. Odpor demokratického světa byl tak silný, že Rusko asi přešla chuť na další takové činy. Příliš potřebuje ekonomickou spolupráci se západním světem. Ale nelze nikdy zapomenout, že Rusko je veliký národ a stát, který má svou speciální mentalitu a nutno jej respektovat a rozhodně není jen regionální velmocí, jak se jednou vyjádřil prezident Obama. Já bych se neomezoval na Putin rovná se Rusko. Tento stát bude ještě dlouhou dobu potřebovat silného lídra.

V poslední době se v souvislosti s kvótami na přijímání uprchlíků hovořilo o „druhém Mnichovu“. Je to relevantní? Lze vůbec takto srovnávat různé politické situace?

Nelze. Srovnání s Mnichovem je přitažené za vlasy. Kvóty jsou pro suverénní stát nepřijatelné. EU nesmí opustit zásadu, že všechny státy jsou si rovné a k zásadním rozhodnutím je zapotřebí konsenzus. Diktáty i v otázkách lidských práv nebo humanismu jsou nepřijatelné.