Jsou stále Češi pro Poláky nejoblíbenějším národem, nebo už se to změnilo?

Z výzkumu agentury CBOS z prosince 2014 vyplynulo, že pro většinu Poláků jsou nejsympatičtějším národem opět Češi. Avšak pokud odečteme hlasy těch, kteří vůči Čechům hlasovali záporně, dostaneme se na stejný výsledek, jaký měli Italové. Takže vám roste silná konkurence.

V jaké době či za jakých okolností vlastně vznikla tato sympatie? Vladislav Jagellonský byl sice i českým králem, ale mezi Polskem a Českem vždy docházelo spíše k určitému soupeření a přetahování. Po vzniku Československa se na Těšínsku bojovalo, před druhou světovou válkou se nebyly schopné tyto dva národy shodnout na společné obraně proti Adolfu Hitlerovi a ani za bývalého režimu to nebylo ideální...

Sympatie Poláků se už jistou dobu neřídí historií, ale zkušenostmi ze současnosti, které máme velmi podobné. Po druhé světové válce se obě dvě země, přestože se cítily být součástí demokratické Evropy, ocitly za železnou oponou. V obou zemích byly přítomny sovětské ozbrojené jednotky. Zástupci antikomunistické opozice z obou zemí se stýkali na našich společných horách. Češi krátce po Polácích svrhli komunistický režim, a díky tomu jsme mohli opět společně aspirovat na návrat k náležitému místu ve strukturách sjednocující se Evropy. Společně jsme také vstoupili do NATO a EU. Naše jazyky nás mnohdy vzájemně pobaví, ale všeobecně vzato máme hodně důvodů pro vzájemnou sousedskou sympatii.

Jak berete fakt, že Česko dluží Polsku stále určité území u hranic? 

Je to ryze formální záležitost, která byla zanedbána v padesátých letech. Myslím si, že má význam pouze z hlediska právního řádu a nespojovala bych s ní žádné silnější emoce. Tak to vnímají obě dvě strany.

Kde vidíte začátek nenávisti a nesnášenlivosti ve vztazích Polska s Ruskem? Již ve středověku, nebo teprve v minulém století například s paktem Molotov – Ribbentrop či s katyňským masakrem?

V našem vztahu vůči Rusku a Rusům není ani nenávist, ani nesnášenlivost. Dějiny Polska a Ruska jsou vzájemně propojeny vlastně po celou dobu, kdy se dá hovořit o státnosti obou národů, ale je také pravda, že mají mnoho temných stránek, které existují i v poměrně blízké době. Proto se na současné události na východě Evropy díváme přinejmenším znepokojeně. Přestože máme stále na paměti dějiny, snažíme se hledět do budoucna. Místo abychom hledali zdroje historických konfliktů, snažíme se hledat společné zájmy. Taková byla polská politika vůči Rusku i v minulých letech. Dnes však nemůžeme přivírat oči nad porušováním mezinárodního práva a narušováním suverenity sousední země. Evropské dějiny potvrzují, že takové jednání špatně končí pro celé mezinárodní společenství.

S jakými pocity se dnes vlastně Poláci dívají směrem na východ?

Ještě jednou opakuji, že se Poláci ve svých sympatiích, stejně jako jiné evropské národy, ve svém vztahu k ostatním národům už delší dobu neřídí historickou nevraživostí. A to jak na politické, tak na mezilidské úrovni. Nejlepším důkazem jsou velmi dobré vztahy s Němci. Musíme si uvědomit, že Putinova politika je pouze jedna tvář Ruska a zájem o Rusko je v Polsku daleko všestrannější. Poláci i dnes milují ruskou kulturu, jak tu dávnou, tak i tu nejnovější. Například se stále znova do polštiny překládají písně Vladimira Vysockého, nadále je velký zájem o studium rusistiky a ruština se po dočasném odklonu v devadesátých letech opět vyučuje na některých polských gymnáziích. V polských knihkupectvích bez problémů koupíte knihy ruských klasiků i současných spisovatelů, například Ludmily Ulické. Dokonce poslední rozhovor s Borisem Němcovem byl vydán právě v Polsku.

Jaké vztahy vládnou na hranicích s ruskou oblastí kolem Kaliningradu? 

27. července 2012 vstoupila v platnost polsko-ruská dohoda o takzvaném malém pohraničním styku. Jen do poloviny roku 2013 byla tato možnost oběma stranami využita skoro 500 000krát, a to znamená, že velký počet Rusů jezdí do příhraničních polských oblastí a Poláci zase bez problémů jezdí do Kaliningradu. Díky tomu se rozmáhá obchod a cestovní ruch. Navazují se nové kontakty i osobní vztahy.

Koncem září 2013 kaliningradská hudební skupina Parovoz vydala píseň s názvem jedné polské diskontní sítě, v níž si Rusové pochvalují nejen kvalitu polských produktů a služeb, ale i pohostinnost a milé chování Poláků. Bylo to sice ještě před událostmi na východě Ukrajiny, ale mám za to, že do velké míry stále ještě odráží to, co je důležité pro takzvané obyčejné lidi, pro naše občany.

Od roku 2007 jste byla šest let viceministryní zahraničí. Jak jste vnímala události spojené s Majdanem a Euromajdanem v Kyjevě?

Východní politika nespadala přímo do mých kompetencí. Ale na ministerstvu zahraničních věcí panovalo hluboké přesvědčení, že se chceme podělit o naše demokratizační zkušenosti s ostatními. V souladu s ideály Solidarity jsme solidární se všemi, kdo bojují za demokracii a svobodu, které, jak víme z vlastní zkušenosti, přinášejí po určité době i materiální blahobyt. Proto držíme palce Ukrajincům i dalším národům, u nichž autoři polské transformace často plní poradenské funkce a vystupují s iniciativami, které mají šanci zopakovat úspěšné transformování v Polsku.

Nezměnil se náhled Poláků na Čechy s dost rozdílnou zahraniční politikou vzhledem k Rusku? Poláci jsou v neústupnosti jednotní, Češi jsou rozdělení zhruba na dva tábory. Jeden je proruský, druhý antiruský.

Nemyslím si, že by bylo v Polsku rozšířeno povědomí o tomto rozdělení české společnosti. Poláci zato vědí, že Česká republika je členem Evropské unie, která už dvakrát ve věci sankcí zaujala jednomyslné stanovisko. Vědí také, že Česko je členem NATO. Kdybychom ale chtěli jít hodně do detailu, musíme si vzpomenout, že určité sympatie vůči Rusku, související třeba s panslavismem, byly v Čechách přítomny už od devatenáctého století. V Polsku tohle nebylo. Zároveň si však musíme uvědomit i to, že si i ti největší milovníci Ruska mezi českými buditeli ve svém okouzlení Ruskem zachovali, což je pro Čechy typické, zdravý rozum.

Jak by měla vypadat politika EU vůči Rusku? Jsou sankce postačující, nebo je třeba Ukrajinu zásobit zbraněmi či dokonce vojáky?

Sankce jsou velmi silnou zbraní. Stačí se jen podívat na jejich vliv na hospodářské výsledky Ruska za rok 2014.

Myslíte si, že jsou společná vojenská cvičení NATO v Pobaltí nutná?

Cvičení jsou běžnou a důležitou součástí fungování každé menší nebo větší vojenské formace. NATO je vojenská aliance, jejíž efektivita závisí na připravenosti k akci. Takže když vojenští velitelé NATO rozhodli, že budou cvičení provádět, pak s tím jen stěží můžeme polemizovat.