Připomínáme si 71. výročí porážky Německa a konce 2. světové války. Jaký je podle vás, válečného veterána z Afghánistánu, v současnosti vztah české společnosti k její armádě? Změnila se její pověst kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v Evropě? Srovnal byste to s vnímáním českých vojáků jejich krajany třeba těsně po skončení okupace, kdy se vraceli zahraniční jednotky domů? 

Myslím, že vztah českých občanů k armádě se v poslední době zlepšil. Lidé si více uvědomují, že nasazení našich vojáků i v tak vzdálené zemi jakou je Afghánistán, je ve válce s terorismem důležité. Žijeme v globalizovaném světě a je naprosto běžné, že se teroristická operace připraví kdesi v zemi 5000 km vzdálené a k její realizaci dojde tady v Evropě. A právě toto si čeští občané začínají uvědomovat a to do značné míry pozitivně ovlivňuje jejich vztah k armádě. Názorů typu – „když si nebudeme všímat my jich, tak oni nechají nás“ – ubývá. Je lépe bojovat proti terorismu na území teroristů, než jim umožnit přenést válku do Evropy.

Armáda samozřejmě plní úkoly, které vyplývají z naší účasti v NATO. Máme určité povinnosti i určité garance bezpečnosti. Jestliže NATO operuje v Africe nebo Afghánistánu, máme povinnost koalici podpořit. V případě napadení zase koalice podpoří nás. Takže část armády působí jako expediční sbor, ale jak jsem se již vyjádřil, i ve vzdálené zemi hájí zájmy ČR. Jako žoldák se necítím ani jsem se nikdy necítil. Vždy jsem měl jasnou představu, co dělám, a proč to dělám. Navíc nesplňuji kritéria, která jsou definována v Doplňujícím Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci vydaném 8. června 1977. A hlavně v současné době jsem už jen „civil“.
 
Kdy si podle vás sáhla československá nebo česká armáda na nejhlubší dno popularity ve vlastním národě? Za tuhého režimu v 50. letech, během normalizace, kdy na ní ještě ulpěla hanba z toho, že nebránila svou zemi před tzv. internacionální pomocí Varšavské smlouvy? Nebo když končila povinná vojna a armáda se profesionalizovala? A co bylo tím důvodem?