Pane profesore, vy jste v létě označil plukovníka Foltýna za variantu poručíka Duba či kadeta Bieglera. Nicméně, v rámci „strategické komunikace“ nám tento činitel nabízí nejnověji kampaň „Moje vlajka“. V rámci ní zatím sděluje, jak vlajka ČR vypadá, jak se vyvěšuje a jak se k ní podle zákona chovat. Sklouzla „strategická komunikace státu“ k banalitám, nebo máme čekat další krok?

Kroků bezpochyby můžeme očekávat ještě celou řadu. Pan plukovník Otakar Foltýn je jedním z nástrojů liberálně oligarchické moci, jejichž prostřednictvím se vláda snaží natolik znevolnit myšlení a paralyzovat občanské sebevědomí nejširších vrstev, aby každé další zdánlivě demokratické volby byly pouhým plebiscitem stvrzujícím neměnnost současného režimu a jeho zahraničněpolitické orientace. Pan plukovník není schopen rozeznat banality od podstatných faktů, takže se od něj bezpochyby dočkáme pestré směsice komických bizarností a vulgárních výhrůžek, které všechny tlumočí se stejnou strnulostí v tváři svědčící o naprosto prázdné mysli. Podobnou dikci lze pozorovat i u generála Petra Pavla, jenž náleží k podobné krevní skupině jako plukovník Foltýn.

Je to zajímavá historická zkušenost. Víme nyní, že soulad finanční oligarchie a mediokracie dokáže po určitou dobu udržet moc nad civilizovaným a vzdělaným národem prostřednictvím lidí z intelektuální a morální periférie. Jde teď o to, aby v době, až oligarchická vláda pomine – a tento okamžik se blíží – nepostoupilo její ničivé působení na národní mysl tak daleko, že bychom nenalezli schopné, inteligentní a patriotické vůdce. Pak by naše národní existence byla skutečně ohrožena.

Na 28. října se lze zamyslet i nad tím, jak „strategická komunikace státu“ pracuje s názory obyvatel. Foltýn uvádí, že Rusko se snaží „štěpit společnost“ přes „permanentní kritiku vlády a všeho, co politici dělají“. Snahu angažovat Čechy do konfliktu s Ruskem jsme už řešili, ale není toto už trochu ostrý „level“?

Odhalování a perzekuce vnitřních nepřátel spolupracujících údajně s vnějším protivníkem je osvědčený trik všech diktátorských režimů, které se snaží umlčet skutečnou či potenciální opozici a zastrašit zbytek společnosti. Pan plukovník Otakar Foltýn je ale pouhou loutkou, jež by stejně horlivě a nenávistně bojovala s Botswanou či Novou Kaledonií, pokud by dostala příkaz. To, že se vyslovil proti základnímu principu demokracie, jímž je právo na svobodnou a permanentní kritiku vlády, zřejmě vůbec nechápe. V pozadí jeho výroků se nacházejí zájmy Spojených států amerických, jejichž impérium se po necelých osmdesáti letech ocitlo v rozkladu. O to více se američtí neokonzervativci upnuli na porážku Ruské federace s vyhlídkou na střet s Čínou a Íránem. Ve své zaslepenosti pravděpodobně opravdu věří, že v takové válce mohou zvítězit, případně tuší svůj blížící se pád a snaží se hérostratovsky strhnout s sebou do zkázy celý svět. Pan plukovník Foltýn náleží k lidem, kteří toto tragické a zlověstné americké dilema přinesli na půdu českého státu a činí z nás spoluviníky případné katastrofy.

Premiér Fiala se snažil sjednocovat společnost na „hodnotové politice“ čili na svém výkladu dějin posledních 35 let. K ničemu to moc nevedlo. Nyní se snaží prostřednictvím krátkých a úsečných vyjádření na sociálních sítích vysvětlovat Čechům, že jeho vláda je úspěšná a že se jim žije dobře. Má to šanci na úspěch?