Kdysi bylo nemyslitelné vystoupit z vojenského Varšavského paktu nebo Rady vzájemné hospodářské pomoci RVHP. Jak jsme na tom dnes s NATO a EU? Na toto a podobné otázky se Parlamentnílisty.cz zeptaly známého politologa profesora Oskara Krejčího.

Prý říkáte, že v podmínkách globalizace upadá úloha státu. Je v tom skryto pro zemi, jako je Česko nějaké nebezpečí?

To neříkám. Je běžným omylem nejrůznějších vizí globalizace, že za důsledek růstu vlivu takových nestátních aktérů, jako jsou nadnárodní monopoly či nevládní organizace, pokládají rozmělňování všech států. Podíváte-li se však na vojenské programy USA či na ekonomickou politiku Číny, uvidíte, že u konkrétních mocností k žádnému úpadku role státu nedochází.

Jistě, ale to jsou velmoci…

Ano. Jinak je tomu samozřejmě v případě malých států, jako je Česko či Slovensko. Ty v procesech integrace a globalizace ztrácejí řadu svých tradičních funkcí nebo jsou tyto funkce oslabovány.

Státy vznikaly proto, aby zajistily svým občanům svobodu. Vznikala pravidla, kterým dnes říkáme zákony. Čím nás v tomto směru může ohrozit federalizace EU?

Jakákoliv integrace, dokonce jakýkoliv vstup do mezinárodní organizace, znamená vzdání se části suverenity. Už vstup do Unie znamenal odevzdání části suverenity ve vztahu k vlastní legislativě. Přebíráme unijní normy a sami si vytváříme předpisy jen pro oblasti, které zbyly. V případě federalizace by se podíl nadstátních norem při stanovení domácích pravidel ještě zvětšil.

Netvrdím ale, že je to špatně, nebo dobře. Lidem škodí nedokonalé zákony, vítají zákony dobré. Jestli je vnitrostátní normotvorba nekvalitní či dochází k rozebírání sociálního státu, může být nadstátní tvorba norem ochranou lidských práv. To ale předpokládá, aby orgány EU nebyly občanům odcizeny.

Není tajemstvím, že řada našich tradičních podniků byla zrušena. Nevyhnulo se tomu ani zemědělství. Jsme vůbec schopni zajistit potravinovou strategii, nebo spíše už potravinovou bezpečnost? Je i dnes pro nás důležitá?

To je dvojitý problém. Především se v letech 2000 až 2011 schodek zahraničního obchodu Česka s potravinami více než zdvojnásobil. Loni byl 37 miliard korun. To je rozdíl mezi dovozem a našimi výrobky, které vyvážíme.

Druhým rozměrem tohoto problému je skutečnost, která je spojená s propočítáváním potravinové bezpečnosti. Zpravidla se uvádí, že obyvatelstvo je zabezpečeno tehdy, když z domácí produkce pochází alespoň 80 % spotřeby. Této hranice v Česku jen v minulém roce nedosáhlo například ovoce (77,9 % z domácích zdrojů), zelenina (36,9 %), vepřové maso (60,8 %) či drůbeží maso (78,8 %). I když se produkuje více mléka, než je potřeba (124,3 % z domácích zdrojů), z dovozu pochází více než 40 % sýrů.

Řada zemí EU je zároveň členem vojenské aliance NATO, takže stejní politici rozhodují v obou organizacích. Je to dobré, nebo spíš mocensky nebezpečné?

To je zásadní otázka týkající se porozumění evropské integraci: lze vůbec EU oddělit od NATO? Přestavte si skupinu evropský státníků. Když se sjedou „přes den“, vyzývají k dodržování lidských práv, moralizují a rozvíjejí kooperační či dokonce dárcovské programy; v tomto případě si říkají Evropská unie. Titíž státníci, kteří se sejdou „v noci“, rozhodují o bombardování Jugoslávci či Libye nebo dodávkách zbraní povstalcům v Sýrii – a říkají si NATO. Tato schizofrenie umožnuje, že Unie dostala Nobelovu cenu míru.

Vždyť mohla by unijní integrace existovat v současné podobě, kdyby nebylo vojenské Aliance? Může regionální integrace ve světě, jehož zákonitosti jsou hluboce ponořeny do kapitalistického řádu věcí, fungovat bez sociálně-darwinistického chování? Mohou státníci, kteří vyrostli v liberálním prostředí divoké politické konkurence, ctít kooperaci na mezinárodní úrovni - a to v podmínkách, kde se role Západu zmenšuje?

Naše výdaje na obranu činí 43 miliardy. Je naše armáda vůbec akceschopná, kdyby bylo třeba, nebo jsme plně odkázáni na vnější pomoc? Potřebujeme v takovém případě vůbec armádu?

I to je dvojjediná otázka. Především je třeba vyhodnotit, jaké jsou současné hrozby české státnosti a národní svobodě. Podle toho je pak nutné zvolit nástroje, které mají zajistit bezpečnost. V tomto geopolitickém cyklu nás vojensky žádný stát neohrožuje. Většina diskusí o pronájmu stíhacích letadel či koupi dopravních letadel je výsledkem lobbistických tlaků, ne strategických analýz.

Druhým problémem je, že Armáda České republiky je ve stavu, který znemožňuje plnění tradičně pojatých úkolů vojenské obrany. V této podobě je použitelná jen jako diplomatický nástroj – zajišťovat mise v zahraničí, z nichž mnohé nesouvisí s našimi národními zájmy. Čeští vojáci jsou často vysíláni do misí jen proto, aby naši mocnější spojenci mohli vydávat své akce za akce kolektivní, za činy svérázně pojatého mezinárodního společenství. Vojensko-politický výsledek operací v Afghánistánu či Iráku není zavilý na přítomnosti vojáků Armády ČR.

Je to obtížně srovnatelné, ale přesto, jak byla vyzbrojeno Československo za takzvané 1. republiky?

Armáda ČR měla na počátku roku přibližně třicet tisíc vojáků a civilních zaměstnanců; armáda 1. republiky měla v roce 1938 před mobilizací 200 tisíc vojáků. Uvádí se, že Armáda ČR dnes disponuje 164 tanky a 194 děly, zatímco v době mobilizace měla armáda 1. republiky téměř 350 lehkých tanků a pět tisíci děl. A tak by bylo ve srovnání možné pokračovat. Je tu však dvoje „jenže“. Především ony údaje o současné výzbroji zahrnují nejen zbraně v bojových jednotkách, ale i zbraně v rezervě, určené k prodeji či k likvidaci. Druhé „jenže“ je dramatičtější: když přišila mnichovská zrada, ani ta větší armáda nás nedokázala ochránit.

Je tu ještě jeden zajímavý aspekt. Podle Ministerstva průmyslu a obchodu byl pro Česko z hlediska prodeje zbraní a munice do zahraničí nejúspěšněji rok 2010. Tehdy vývoz dosáhl výše 5,5 mld. Kč. To představuje – alespoň při přepočtu údajů SIPRI – přibližně 1,2 % světového obchodu s touto nebezpečnou komoditou. Podle údajů Rudolfa Olšovského byla 1. republika po celé období své existence v první desítce světových vývozců zbraní a munice, přičemž v letech 1934 a 1935 byla dokonce první. Tehdejší její podíl činil v prvním případě 27,0 %, v druhém 24,4 % světového obchodu se zbraněmi a municí. Rozdíl je patrný na první pohled.

Nemáme armádu, nemáme takřka vlastní průmysl, nemáme vlastní banky, nemáme ani potravinovou bezpečnost. Jsme tedy absolutně závislí na svém okolí?

Ne absolutně, protože talentovaní státníci – kdyby byli – dokáží manévrovat. Obecně ale velká závislost je osudem malých států, a to zvláště v době integrace a globalizace.

Dostáváme z EU dotace. Mají kompenzovat ztrátu naší, byť relativní soběstačnosti?

Zatím jsme čistými příjemci. Přijde čas, kdy se náš vklad a příjmy srovnají – a pak se změníme v čisté dárce. Tedy alespoň podle aktuálně platné koncepce integrace.

Zvažme, pouze hypoteticky samozřejmě, co by se stalo, kdybychom se rozhodli opustit EU? Museli bychom dotace vrátit?

To je ovšem opravdu hypotetická otázka, která otvírá celý vějíř možných reakcí.

Jestli ano, byli bychom schopni je uhradit, s přihlédnutím k dalším závazkům, například k vyplácení církevních náhrad?

Někteří ekonomové očekávají v příštím roce stagnaci německé ekonomiky. To by pro Česko, jako subdodavatele, znamenalo ekonomický pokles. Uhradit nedokážeme nic jiným způsobem, než úpisy na úkor budoucnosti. Tak, jako je tomu v případě dotací církvím, které propaganda vydává za restituce.

Sovětský svaz nás držel na uzdě „klackem“ mocenské síly. V jakém typu dobrovolného svazku jsme vlastně nyní?

Základem je kádrová politiky, výběr loajálních. Ti mají podporu oficiózních médií a institucí, které obstarávají neveřejnou část politiky. Děje se tak bohužel velice často bez ohledu na věcnou kompetentnost vyvolených.

Když jsme se v roce 1968 pokusili jen uvolnit sovětské sevření „pražským jarem“, následoval vstup vojsk. Co kdybychom se, samozřejmě opět zcela hypoteticky, rozhodli opustit EU a NATO bez zaplacení?

Takovýto krok přichází v úvahu pouze tehdy, když se celá evropská integrace dostane do hluboké krize. A v krizi jsou často přijímána neuvážená rozhodnutí. Vždy a všude.

Děkujeme za rozhovor