Premiér Bohuslav Sobotka se nedávno na sněmu Hospodářské komory vyslovil pro to, aby si Česká republika stanovila termín přijetí eura. Vím, že vy zavedení společné evropské měny u nás moc nefandíte, ale jak byste se vypořádal se Sobotkovými argumenty, že po letošních parlamentních volbách ve Francii a v Německu nebude eurozóna čekat na zbývající země EU, a pokud bychom euro nepřijali, stalo by se Česko fakticky členem „druhé kategorie“?

Za prvé je potřeba definovat, co je myšleno termíny „státy první a druhé kategorie“. Vlastně jde pouze o slovní hříčku, poněvadž ze čtyř nejvýznamnějších zemí eurozóny, kterými jsou bezesporu Německo, Francie, Itálie a Španělsko, by byly – nebýt Evropské centrální banky – již tři z těchto států v bankrotu. Z toho vyplývá, že za státy „první kategorie“ lze podle této nejasné terminologie považovat nikoli nejúspěšnější, ale pouze největší a nejsilnější státy eurozóny disponující výsadou, že mohou de facto beztrestně porušovat platné zásady Evropské unie. Konkrétně tím v daném případě myslím ustanovení EU omezující schodky veřejných rozpočtů.

Zcela opačný postoj k přijetí eura přednesl nedávno čtenářům PL někdejší viceguvernér ČNB a kandidát TOP 09 na ministra financí Luděk Niedermayer. Čtěte ZDE

Nicméně co se týče uvedeného prohlášení pana premiéra Sobotky, v žádném případě je nehodlám zlehčovat. Je zřejmé, že očekává zvýšený tlak z Bruselu, proti čemuž se v důsledku podepsané Maastrichtské a posléze Lisabonské smlouvy dá dost těžko něco dělat, poněvadž o našem povinném vstupu do eurozóny bylo již dávno rozhodnuto. Nicméně spíše než toto jeho prohlášení, které osobně považuji za účelově vypuštěný testovací balónek, mne před několika dny značně překvapilo jeho bezmezné nadšení ze zvolení nového prezidenta Francie pana Macrona. Že by si pan premiér uvědomil rizika plynoucí z jeho zvolení pro Českou republiku až nyní? Na druhé straně si naopak velice vážím zcela jasného a srozumitelného prohlášení guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka, který o případném přijetí eura řekl: „To je věc, o níž by, byť nepřímo, měli rozhodovat voliči. Sice jsme si v referendu odhlasovali, že se připojíme k Evropské měnové unii, nicméně je také férové si říci, že eurozóna se v mezidobí změnila; ta je dnes opravdu jiná, než byla v roce 2004.“

Životopis profesora Rejnuše ZDE

Pokud mám vyslovit svůj vlastní názor, tak je stále stejný, jako jsem nedávno prezentoval v Praze na Vyšehradském fóru 2016 https://www.youtube.com/watch?v=QKLrNn13Fbg. A navíc ještě dodávám, že Česká republika je malým státem, takže pokud bude naše ekonomika fungovat, tak nám společná evropská měna příliš nepomůže, spíše budeme doplácet na ostatní státy. Kdybychom se ale sami dostali do vážných ekonomických problémů, tak se pro nás stane euro měnou smrtelnou, podobně jako v Řecku.  

Jaká je budoucnost eura a pro jaké ekonomiky Evropské unie je z nějakých důvodů výhodná národní měna? Třeba vámi zmiňovanému Řecku by drachma umožnila některé kroky včetně devalvace, které by ho mohly z krize dostat, zatímco pod diktátem Evropské centrální banky se z ní zřejmě nevyhrabe.

Společnou evropskou měnu považuji za neštěstí pro všechny státy eurozóny a za jeden z hlavních důvodů, proč se eurozóna a patrně i Evropská unie rozpadne. Již v roce 2012 řekl tehdejší guvernér ČNB Miroslav Singer, že v důsledku jednotné evropské měny dochází k tomu, že ekonomicky nejsilnější Německo získává stále větší cenovou konkurenceschopnost, v důsledku čehož jsou deficity běžných účtů především jihoevropských států stále silněji vyvažovány přebytky běžného účtu Německa.

A George Friedman dokonce tvrdí, že Německo během posledních patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se exportní velmocí s nejvyšším přebytkem od svého sjednocení. Jenže za výrobky a služby je potřeba platit, takže když Německo exportuje zboží do ekonomicky slabších zemí, které nemají peníze, tak jím na ně musí půjčit. To ovšem znamená, že Německo získává sice exportem peníze, které však pocházejí z úvěrů, které odběratelům poskytují německé podniky či banky. Jenže ekonomiky sousedních států nelze vysávat donekonečna, poněvadž by zbankrotovaly stejně jako Řecko. Podle Friedmana se proto odbytiště, kam Německo exportuje, zmenšují. A pokud nebude mít Německo dostatek příjmů z exportu, nebude mít z čeho půjčovat jiným státům, které si tak nebudou moci kupovat jeho zboží.

Z toho vyplývá, že v Evropě narůstá velice významný problém, na který dnes doplácí například Itálie, které se již vzhledem k zadluženosti státu a nedobytnosti bankovních úvěrů začíná hroutit bankovní systém, což se ovšem týká i dalších zemí eurozóny. A Německo bude nutně muset Itálii podržet, poněvadž její bankrot by způsobil zhroucení celé eurozóny, a tím zřejmě i Německa.

Můžete více vysvětlit, proč by společná evropská měna měla způsobit rozpad Evropské unie?

Z uvedeného příkladu vyplývá, že euro je pro všechny státy eurozóny – dokonce i pro Německo – škodlivé, přičemž rakouský ekonom Walter K. Eichelburg dokonce prohlásil: „Kolaps již pravděpodobně nelze odvrátit, bylo by totiž nutné nechat zkrachovat banky. Ale jak to vypadá, spolu s bankami půjde ke dnu i stát. Banky takříkajíc strhnou stát do hlubiny s sebou. Dojde to asi tak daleko, že ten heterogenní útvar – jakým Evropská unie je – se rozpadne. A z toho samozřejmě vyplývá také zánik eura. Z důvěrných zdrojů vím, že nouzová měna – německá marka 2 – se už tiskne. Německo sice umírá, ale nakonec bude díky své exportní bilanci nejsilnějším národem Evropy; východní Evropa se ovšem rozpadne na prach. Jeden klad tato finanční krize však má, za jednu unci zlata bude možné kupovat ve Španělsku domy.“

Naplňuje se tedy pomalu mé dřívější tvrzení: „Je-li potlačeno tržní fungování úrokových sazeb, nemůže fungovat hospodářský cyklus. A nefunguje-li princip hospodářského cyklu, nemůže docházet k periodické očistě ekonomického systému, a tudíž nemůže fungovat ani tržní ekonomika, bez čehož nemůže být fungování ekonomiky efektivní. Státy bez vlastní měny, kterou tzv. obětovaly vyšším cílům, přišly totiž o podstatnou část své právní suverenity, čímž se staly pouze nesvéprávnými účastníky veškerého dění, a jejich vlády již nemají k dispozici potřebné nástroje k tomu, aby mohly svoji ekonomiku řídit. Tím, že postupně ubývá plně suverénních států s vlastní měnou, ubývá také svéprávných subjektů, což ničí hospodářskou soutěž, kterou nelze nahradit politickým řízením, navíc politiky zavázanými ‚někomu‘ za financování jejich zvolení.“

Nemělo být už od samotného vzniku společné evropské měny zřejmé, že euro ještě výrazněji prohloubí rozdíly mezi jižními zeměmi a jádrem Evropské unie?