Mluví se hodně o tom, že společnost je v dnešní době rozdělena, že se tu vytváří propast mezi různými skupinami. Jaký vliv to má na náš osobní život, na naši rodinu?

Myslím, že sociální kontext, v němž žijeme, je velmi důležitý a zasahuje nás víc, než bychom si mysleli. Sociální kontext z toho úplně nejširšího pohledu – to znamená, jestli žijeme v míru, v době dostatku, nebo ve válce, v krizi, jestli je ekonomická prosperita, zda žijeme v zemi, kde je velmi stabilní sociální systém nebo ne – se přímo promítá do rodinných a partnerských vztahů. Má to na ně skutečně velký vliv. Stejně jako to, zda přicházím z pracoviště, kde jsou velmi špatné kolegiální vztahy, kde jsou konflikty, kde se lidi hádají o politice, o životní hodnoty, o to, jaké jednání je morální nebo ne, nebo zda jsem na pracovišti rád a práce mě těší.

To vše si nosí člověk domů a přenáší to na své chování k partnerům, rodičům nebo dětem. Má to také vliv na jeho chuť něco dělat, na jeho náladu. Taková atmosféra ve společnosti, jaká dnes je, nesporně ovlivňuje třeba to, jak prožíváme vánoční svátky, jakou máme chuť do přípravy Vánoc, nebo jak vnímáme sami sebe, jestli máme pocit, že věci mají nebo nemají smysl.

Psychologové se hodně setkávají s tím, že řada lidí dnes volá po nějaké vyšší smysluplnosti života, po nějakém vyšším principu uplatňovaném ve společnosti, protože za nejvyšší princip je dnes často považován zisk, užitečnost, nebo schopnost podřídit se, poslušnost. Chybí kreativita, altruismus, morálka nebo nějaký životní přesah, že dělám něco, co mě přežije, že to dělám pro budoucí generace. Nejen česká společnost, ale celá Evropa je dnes v tranzitorní fázi, přechodu od jednoho paradigmatu k druhému. A to budoucí, co se má vytvořit, se nám zatím nestaví v nějakých jasných konturách.

A jak spory ve společnosti ovlivňují naše děti, naši výchovu?

Hodně, protože my velmi potřebujeme pro svůj vývoj, pro formování své osobnosti vzory. Živé i neživé. Třeba dnes chybí vztahování k určitým vzorům v historii. Sice občas někdo položí věnec k hrobu T. G. Masaryka, ale nikdo nemluví o jeho idejích, o jeho principech, o jeho přínosu v historii České republiky a dopadech na naše dějiny. Mám pocit, že je to úplný zázrak, že se stávající generace dokáže bez dobrých modelů se světem vypořádávat. Ty současné modely, které dnes děti dostávají, jsou často dosti pochybné celebrity, pochybní umělci, fetující sportovci.

Měli bychom se vážně zamýšlet nad tím, jak to mladou generaci může formovat do budoucna. Nebudou mít dostatečné morální bariéry, nebudou dobře rozlišovat dobro od zla. Budou mít pocit, že když je něco vychytralé, tak už je to chytré. Budou mít pocit, že když něco přináší zisk, je jakákoli cesta k němu správná, hlavně že budu mít dost peněz a pak mohu všechny podplatit. Jsem někdy smutná ze stávajícího stavu české společnosti.

Před 28 lety, v listopadu 89, došlo k nějakému vzepětí ideálů ve společnosti, které přineslo změnu politického systému. Ale teď se objevuje v části společnosti frustrace, že se vracíme zpět. Myslíte si, že s tím souvisí, že nemáme morální zábrany, že proto jsou lidé schopni volit politiky, kterým jde jen o sebe, o vlastní prospěch, a ne o prospěch občanů? A dopadne to tak, že nejvíc dokonce podporují člověka, který byl obviněn z trestného činu daňového podvodu.

Ta otázka je trochu širší. Domnívám se, že když tady došlo v roce 1989 k nějaké změně politického zřízení, bylo to vzepětí určitých ideálů, nadějí, očekávání. Ale de facto jedním z hlavních očekávání bylo, že ta změna proběhne rychle a bude to změna jen k dobrému. Bylo to očekávání velmi nereálné, protože se nedalo předpokládat, že po tak dlouhém období destabilizace společnosti a odlivu kvalitních lidí, které zahrnovalo předválečné období, válku, poválečné období, proběhne změna tak rychle. Já jsem to tenkrát viděla na padesát let, na tři generace, které budou schopny vyprodukovat opravdu nějakou změnu, která zasáhne hodnoty, postoje i posun ve smyslu progrese společnosti nejen v tom, že budeme mít dobré ekonomické výsledky. Nemyslím tím tedy ekonomickou změnu, která se projevuje rychleji, ale myslím tím stav, či kvalitu společnosti.

Za ta předchozí léta jsme si zvykli, že jsme vlastně řízeni, že je o nás rozhodováno. A ukázalo se to velice dobře v době referenda o vstupu do Evropské unie, že jen čtvrtina lidí byla ochotna se rozhodovat sama za sebe, zbytek zase velmi ochotně převzal to, že opět budeme mít „velkého bratra“, že nás zase bude někdo řídit a rozhodovat o tom, co je pro nás dobré a co ne. Měli jsme možnost sami posílit svou národní identitu, ale nevyužili jsme toho.

Znovu se upínáme k lidem, kteří vystupují jako vůdci, jako ti, kdo vědí, co se má dělat, kdo za nás budou rozhodovat, kdo nám zajistí peníze, abychom měli na splácení půjček, na dovolené, na Vánoce. Tady je vidět, že přerod společnosti nepůjde tak rychle, protože k tomu, aby se společnost měnila, je potřeba, aby lidé byli ochotni brát odpovědnost za své rozhodování, za své činy a také za svůj přínos pro společnost sami na sebe. Naše očekávání od společnosti je aktuálně velmi málo propojeno s reálným výkonem, který každý sám podáváme.

Máte pocit, že lidé očekávali změnu k lepšímu, ale takovou, která přijde sama od sebe, aniž by museli pro to cokoli udělat, a teď jsou frustrováni tím, že k tomu nedošlo?

Křivdili bychom Čechům, kdybychom tvrdili, že málo pracují. Hodně Čechů se snaží udržet si svůj životní standard, mají třeba tři zaměstnání, ale problém je jinde. V tom, že nechtějí brát zodpovědnost sami za sebe ve vztahu k celku. Neboli že politika není nic odtrženého od nich samých. Že politika je odrazem toho, jak je složen celý národ. A národ je složen z lidí, kteří si politikou nechtějí pálit prsty, chtějí si vést svůj život, chtějí, aby to někdo za ně vedl. Ale my nemáme vytvořenu platformu pro kvalitní politiky, protože tady se mnoho desítek let kvalitní politici nepřipravovali, jako v jiných parlamentních demokraciích, na politickou kariéru. Taková příprava na politickou kariéru znamená kromě jiného to, že znají popis činností – znalostí a dovedností, které k roli politika patří – bezúhonnost, vysoký morální kredit, vzdělanost, lidskost...

Neurolog Martin J. Stránský prohlásil, že lidské sklony, lidská povaha je biologicky a evolučně neměnná. Souhlasíte s tím, že se lidská povaha během těch tisíciletí v podstatě nezměnila?

Samozřejmě, že se nezměnila. Máme dva klíčové pudy – reprodukční a agresivní. A tím, že žijeme především ve velkých městských aglomeracích, kde musíme přirozenou agresivitu tlumit, nacházíme si kompenzační mechanismy, kde ji nějakým způsobem můžeme projevit. Projevujeme ji třeba anonymními dopisy zasílanými na všechny strany, projevujeme ji na sociálních sítích, nebo šikanováním lidí, které neznáme a jen si je náhodně vybereme, projevujeme ji hádkami v dopravních prostředcích, v rodině. Agresivní pud se projevuje příkladně ve sportu, při fandění, ale i v následných bitkách fanoušků.

Jedno téma teď hodně rezonuje v cizině, a to je kampaň MeToo. Co si o ní myslíte? Ve Spojených státech amerických zkomplikovala řadu osudů významných a vlivných mužů, kteří někdy v minulosti nutili k sexu ženy, protože měli možnost pozitivně či negativně ovlivnit jejich kariéru. Kde se podle vás najednou vzala taková obžaloba chování některých mužů?

Myslím, že je to trochu způsobeno mírou prudérnosti té které země. Čím otevřenější je oblast sexuálních vztahů, tím méně tohle hrozí. My Češi jsme velmi tolerantní k různým formám sexuálního chování a myslím, že je obecně mezi Evropou a USA v této oblasti velký rozdíl. Nám leccos z toho, co zcela pohoršuje Američany, nepřipadá jako tak velký prohřešek.

Tohle je oblast, která je jednoznačně spojena s nějakým přirozeným sexuálním chováním, s přirozeným evolučním výběrem. My lidé jsme také živočichové, takže naše chování podléhá docela normálnímu evolučnímu výběru, neboli samci atakují samice, samice si mezi nimi vybírají. A aby samec zjistil, jestli je pro tu samici vhodný, zkusí ji kontaktovat, zalíbit se jí a ona mu odpoví buď ránou do čenichu, nebo tím, že s ním odchází do prérie založit rodinu.

Podobně je to u lidí. Chování mužů, kde se snaží sexuálně kontaktovat ženy, je přirozené. Tohle chování muži potřebují, aby věděli, jestli jsou pro ženu sexuálně žádoucí a jestli je ona sexuálně žádoucí pro ně, jestli v ní vyvolávají nějaké vzrušení, když na ni třeba při tanci sáhnou. To jsou v podstatě sexuální předehry, které oba utvrzují, že to mezi nimi jiskří a společný sexuální prožitek je možný.

Myslím si, že by to byla cesta do pekel, kdyby společnost začala tohle chování sankcionovat, protože závěrem by mohlo být to, že muži budou tak zúzkostnění, aby nebyli postiženi nějakou soudní žalobou, že od svého přirozeného chování upustí. Výsledkem by tedy bylo to, že se společnost přestane reprodukovat.