Před sto lety vznikla Československá republika a zároveň se rozpadlo Rakousko - Uhersko. Jak se Čechům vlastně v c. k. monarchii žilo? Byla skutečně žalářem národů, jak se u nás traduje?

Rakouské mocnářství žalářem národů nebylo, nemohlo být. Neznalo pojem národnostních menšin, úřední jazyk nebyl zaveden. Soudům a úřadům v celé monarchii bylo ponecháno na vůli, jakou řečí se budou mezi sebou dorozumívat, podání mohlo být v kterémkoli jazyce monarchie, a pak muselo být v něm i vedeno. Za první světové války bylo v roce 1915 přechodně nařízeno, že korespondence mezi rakouskými soudy musí být do konce války v němčině. Obce samy rozhodovaly o obecním jazyce, okres, země, mocnářství jim neměly do toho co mluvit.

Co se během trvání první Československé republiky oproti c. k. monarchii zlepšilo, zhoršilo nebo zůstalo stejné?

Okamžitě byl zaveden úřední jazyk, tzv. státní jazyk československý, tím musely soudy a úřady jednat mezi sebou. Podání v jiném jazyce, tzv. pomocném bylo povoleno nejdříve v okresech s 50 % národnostní menšinou, později s 20 %. Jenže to bylo vyhrazeno jen příslušníkům oné místní národnostní menšiny. Československý Maďar nebo karpatský Němec například v Chomutově se nesměl obrátit k úřadům v němčině jako místní Němec, i když nic jiného než maďarštinu nebo němčinu neovládal. Obce nesměly za první republiky rozhodovat o obcovací (jednací) řeči, všechno určovalo ministerstvo vnitra v Praze, a to i názvy pro novou ulici v nejzapadlejší vsi. Státní zaměstnanci (železničáři, pošťáci atd.) museli mluvit se zákazníky i mezi sebou pod trestem pouze ve státním jazyku československém, takže když v Komárnu na nádraží někdo požádal o jízdenku do Bratislavy maďarsky, nesměl železničář-slovenský Maďar za okénkem rozumět. Afiliace podniků po celé republice musely mít národnostní složení jako v podnikové centrále – byla-li v Praze, nesměla pobočka třeba v Liberci mít větší procento Němců, než byl podíl německého obyvatelstva v Praze, tedy více než 5 %. Podmínkou pro získání veřejných zakázek bylo mít většinu zaměstnanců československé národnosti, což znamenalo zbavit Němce českých zemí obživy a nabrat Čechy.

Z monarchie byly převzaty všechny zákony, které rychle měnil nevolené a samozvané Revoluční národní shromáždění bez účasti menšin, dokonce i bez Slováků (Slováci byli většinou zastoupeni Čechy). Po parlamentních volbách v roce 1920, kdy byla alespoň na papíře na čas zaručena alespoň individuální demokracie (pro skupiny ČSR nikdy demokratická nebyla), se do čela státu rychle dostala tzv. Pětka složená z předsedů vládních stran, která svá rozhodnutí pak vždy vnutila poslancům a senátorům svých stran pomocí vázaných poslaneckých mandátů – při nástupu do funkce podepisovali poslanci nedatovanou žádost o zproštění vlastního mandátu, kterou odevzdávali své straně, a ta doplnila jen datum odstoupení, když dotyčný poslanec neuposlechl pokynu předsedy strany, jak má hlasovat. V roce 1923 byl vydán zákon na ochranu republiky, který deklasoval až do konce meziválečného československého státu fatálním způsobem demokracii v zemi. Zmocňovací zákony (svolení parlamentu, že vláda může rozhodovat bez jeho předchozího svolení) se staly běžným jevem v druhé polovině 20. let, aby pak od poloviny roku 1933 platily prakticky neustále až do konce republiky. Bylo to naprosté popření demokracie v jakékoli podobě.

Pokud půjdeme v čase ještě dál, jak by to srovnání dopadlo?

K. u. k. Monarchie byla demokratičtějším státem než ČSR. Rakouské mocnářství jako právní stát (dodržování zákonů) překonávalo ČSR. C. k. úřady a soudy fungovaly o mnoho lépe než za republiky, nesrovnatelně lépe než dnes.