Před šesti lety jste napsal článek Hrozba jaderných zbraní v současnosti pro časopis Vojenské rozhledy. Změnilo se nějak rámcově toto téma se změnami v mezinárodní politice?

Určitě změnilo, a nikoliv k lepšímu. Nejsem příznivcem bezdůvodného strašení katastrofickými scénáři. Ale není náhodou, že Bulletin of Atomic Scientists posunul svoje Hodiny posledního soudu na stav indikující nejhorší nebezpečí od dob nejhlubší studené války. Problém představuje nejistota ohledně racionality nového amerického prezidenta a stav americko–ruských vztahů. Nebyl bych přitom ani tak nervózní z toho, že se Západ a Rusko opět dostávají do role jakýchsi nepřátel. S tím nakonec mají velkou zkušenost. Velká nepříjemnost ovšem spočívá ve špatně fungující komunikaci, a to i na pracovní úrovni. Situaci neprospívá, když mnozí lidé jak na Západě, tak v Rusku straší druhou stranou a zároveň ji prezentují jako někoho, s kým nelze mluvit a koho nelze respektovat.

Během studené války byli Američané a Sověti nepřátelé, ale vytvořili procedury založené na principu „jsme sice soupeři, ale o některých věcech musíme mluvit, aby se věci omylem nevymkly z rukou“. Dnes tyhle procedury úplně nefungují a je rozhodně žádoucí je obnovit.

Je Donald Trump, o němž spousta politologů hovoří jako o zcela nepředvídatelném prezidentovi, velkým rizikem pro americkou zahraniční a obrannou politiku?

Čas na hodnocení Trumpova prezidenství rozhodně ještě nenastal. Kvalifikovanému hodnocení navíc neprospívá hysterie, která kolem Trumpa vznikla. Takže zatím můžeme spíš jen spekulovat. Což je něco, čeho by se výzkumníci měli dopouštět jen velmi opatrně. Nicméně, pokud bychom chtěli spekulovat, tak bychom se spíš než o ohrožení pro americkou zahraniční a obrannou politiku měli bavit o tom, zda vývoj, který Walter Russel Mead nazval „jacksonovskou revoltou“, není mnohem více ohrožením pro zahraniční a obrannou politiku evropských zemí.

Jak vnímáte volání různých politiků po stavění zdí. V Americe na hranicích s Mexikem, v Evropě jako obranu proti přílivu uprchlíků a tak dále... Není to v globalizovaném světě absurdní?

Absurdní nikoliv. Jak v Evropě, tak ve Spojených státech existuje řada lidí, kteří se cítí ohroženi. Politici na to celkem přirozeně reagují. Absurdní jsou tvrzení, že zdi nefungují a lidi na druhé straně udržet nemohou. Z historie železné opony dobře víme, že mohou. Takže ta správná otázka, na kterou si ale nejsme schopni upřímně odpovědět, spočívá v tom, zda ty lidi chceme pustit, nebo nikoliv.

Nejsou namístě obavy, že by se NATO mohlo dostat do krize? USA a evropské státy začínají mít v obranné politice jiné zájmy, anebo se pletu?

Já bych skoro řekl, že NATO už se do té krize dostalo, a to i přesto, že zájmy USA a evropských států se od sebe nijak zvláště nevzdálily. Trumpovská Amerika bude po spojencích ještě hlasitěji požadovat, aby na obranu dávali víc. Na druhou stranu ale zrovna tato krize NATO může snadno skončit. S tím, jak je Rusko stále více vnímáno jako hrozba, má NATO po letech jasného protivníka, na kterého se může chystat. Pak se na obranu dává víc peněz o poznání snadněji, což je nakonec vývoj, který probíhá v řadě zemí.

Neměla by Evropa nastartovat stavbu vlastních ozbrojených složek?

Záleží na tom, co myslíme Evropou. Evropské státy vlastní ozbrojené složky mají. Některé lepší a jiné za moc nestojí. Ale předpokládám, že ta otázka směřovala na armádu Evropské unie. A to je otázka, na kterou těžko říct jednoznačnou odpověď. Dlouhodobě je to určitě žádoucí řešení. Ale musela by se vyřešit řada otázek. Například, jak by se rozhodovalo o nasazení? Pokud jednohlasně, pak ta armáda bude jen na okrasu. Pokud jinak, tak se budou státy bát, že bude evropská armáda jednou použita v rozporu s jejich zájmy.

Do jaké míry je Evropa připravena na použití dalších teroristických strategií typu požáry anebo použití špinavé bomby?

Upřímně řečeno nejsem schopen říct, jak jsou jednotlivé země připraveny. Na základě našeho výzkumu si dovolím tvrdit, že třeba české bezpečnostní složky jsou v zásadě připraveny slušně, i když vždy existuje prostor pro zlepšení. Ve většině zemí bude asi situace podobná. Otázkou zůstává, jak je na takový útok připravena veřejnost. Rozumný bezpečnostní systém nemůže zabránit sta procentu chystaných útoků. Ale západní společnost se do značné míry odnaučila žít s rizikem.