Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

„Přelomový“ je silné slovo a já chci nakládat se slovy přiléhavě k jejich významu. Navíc nechci podlehnout současnému trendu, kdy pořád jen „překonáváme“ a nepovažujeme za dobré to, co bylo dobré řadu let a osvědčilo se to. Takže jako přelomový rok 2015 neoznačím. Byť se v něm udály věci bezesporu významné a zásadní. Vyjmenoval jste je již v otázce. Ano, všechny jsou důležité, závažné, něčím poznamenají vývoj dějin světa, států a osudy lidí.

Určitě je novým fenoménem masová migrace, která v novodobých dějinách Evropy nebo aspoň za posledních 40–50 let nemá obdobu. A dlužno říci, že na ni Evropa naprosto nebyla připravena. I když na nebezpečí, že k masovému exodu velkých skupin obyvatel z některých zemí v dohledné době dojde, upozorňovali mnozí bezpečnostní analytici, sociologové a vědci už dlouho. Nemluvě o tom, že Evropa i USA k urychlení těchto procesů významně přispěly nadřazeneckým vnucováním našich euroamerických hodnot společenstvím a státům s úplně jinou kulturní a společenskou tradicí.

Tím míníte zahraniční intervence, že?

Mám zde především na mysli podporu, spíše však vyvolávání takzvaného arabského jara či „svatý boj“ proti diktátorům typu Asada či Kaddáfího, které se ukázaly jako naivní a chybné. Neboť to, co se objevilo po jejich pádu či oslabení, je nesrovnatelně horší jak pro lidi, jimž to údajně mělo pomoci, tak pro nás na Západě. Na druhé straně je třeba jednoznačně zdůraznit, že občanské války a ekonomické obtíže v zemích, odkud  odcházejí migranti do Evropy, nevznikly jen zásahem Západu, mnohé války jak v Africe, tak na Blízkém východě vznikly z jiných důvodů, jiné, které nevznikly, by se rozhořely, i kdyby Západ takto nezasahoval. Zásadním faktorem je těžký život v těchto zemích, doprovázený chudobou.

K migraci se lidé rozhodnou v případě, že svou životní situaci považují za natolik neúnosnou, že riziko, které musejí podstoupit na cestě za lepším jim stojí za to. A Evropa, nejviditelněji asi ústy Angely Merkelové, jim říkala: „Jen pojďte!“ Navíc Evropa to neříkala jen ústy politiků, ale také svým chováním, kdy prokazovala totální neschopnost prakticky si poradit s přílivem imigrantů přes moře. Slyšeli jsme spoustu silných slov, ale skutek utek. Přitom všichni vědí, že nejefektivnější a také nejlevnější je poskytovat pomoc zejména uprchlíkům před válečnými konflikty již v utečeneckých táborech na hranicích zemí zasažených válkou.

Proč se ekonomicky silné státy Asie nebo třeba Austrálie chovají jinak? O bohatých arabských státech raději nemluvím vůbec... To si opět chceme nadřazenecky namlouvat, že my jsme lepší a ony jsou morálně či mravně pod námi? Migrační vlny mohou možná krátkodobě slábnout, ale proces mezikontinentální migrace velkých skupin obyvatel letos zřejmě doopravdy začal a v dlouhodobém horizontu bude s největší pravděpodobností pokračovat a sílit. Zatím se nechováme tak, jako bychom věděli, že míří na území, kde žijeme.

Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Za největší úspěch považuji dosavadní zvládání humanitárních aspektů imigrační krize. Pro někoho to možná zní překvapivě, ale já to nepovažuji za samozřejmost. Nepovažuji za samozřejmost, že utonulých není více, že (alespoň prozatím) nejsou žádní umrzlí, že útoky proti centrům pro migranty, byť jich přibývá,  si dosud nevyžádaly lidské oběti. Považuji to za úspěch a není to úspěch vůbec malý, jakkoli příčiny exodu neřeší a imigraci nesnižuje.

A jedno ze dvou největších selhání jste v otázce pojmenoval. Platí-li, že o statisících imigrantů, kteří se pohybují po Evropě, nic nevíme, neumím si představit větší selhání. EU neumí chránit své vnější hranice, a tím ani lidi, kteří žijí uvnitř těchto hranic. Její politické špičky nejsou schopny říci, co běžní občané bez zkušeností z praktické politiky tuší, a sice že bez ochrany hranic a regulace imigrace EU i jednotlivé státy nebudou schopny udržet současnou životní úroveň, natož funkčnost systémů sociální podpory a pomoci. Tím se evropští politici dál vzdalují od občanů, a prohlubují tak napětí, které v nedaleké budoucnosti může vyústit v projevy, které dnes ani nejsme schopni přesněji nahlédnout. Odvážím se říci, že to nezpůsobí přímo samotní imigranti, ale nespokojenost a strach, který nepřímo vyvolávají. Je-li ten strach reálný či nikoli, není vůbec důležité. Podstatné je, že tu je. A tím, že jej označíme za xenofobii, že jej tedy de facto zakážeme, protože projevovat jej představuje přinejmenším riziko skandalizace, s ním nic reálného neuděláme. A tím druhým nejzásadnějším selháním jsou ta přímá či nepřímá pozvání, nabídky, které vyvolávají poptávku po zprostředkování imigrace, o nichž jsem mluvil v předcházející odpovědi.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra Sobotky, který ho obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Že by všichni pana prezidenta Zemana nenáviděli, může být vidět leda z médií. Osobně jsem přesvědčen, že velké množství lidí, pravděpodobně většina občanů, si myslí to, co říká pan prezident. To, že v televizi bylo po 17. listopadu vidět něco jiného, vůbec nemusí být pravým obrazem skutečnosti, natož názorů či nálad mezi lidmi. Když mluvím s lidmi v metru, kteří mi jako nevidomému pomohou cestou do Senátu, nebo při jiných neformálních setkáních, slyším rozhodně častěji to, co říká pan prezident, než to, co říkají média. A hovoříme-li o názorovém rozdělování národa, myslím, že pan prezident jej nerozděluje víe než třeba pan ministr Babiš. O tom však média jaksi nemluví. Pikantní ovšem je, že nejen ta, která pan ministr vlastní, ale i ta ostatní, nezávislá. Nemohu nevzpomenout na mládí, kdy jsme zpívali: „Jak jsem šťastný, jak se mám, si někdy s chutí přečtu v novinách. Tak za 50 halířů mám možnost, abych na pravdu si sáh.“ Jediné, co z té písničky už dnes neplatí, je těch „50 halířů“.

Pokud zmiňujete slovní útoky mezi nejvyššími ústavními činiteli, považuji je za projev malosti politických reprezentantů i médií, která je uveřejňují. Kdyby si jich média nevšímala, velmi rychle by skončily, protože by pro ně nebyl důvod. Ale hlavně o malosti mluvím proto, že ve vyspělých demokratických státech se třeba velmi tvrdě dohaduje kdekdo s kdekým; ve sféře zahraniční politiky a ve věcech bytostného zájmu státu však ústavní činitelé, vláda i opozice táhnou za jeden provaz. To u nás moc neděláme. A zdůvodňujeme to tím, že jsme mladou demokracií. Po 26 letech od revoluce – tedy po době, která je o čtvrtinu delší, než byla doba existence Masarykovy 1. republiky...

V této souvislosti musím říci, že velmi státotvorně se zachoval Senát, když projednával petici požadující zahájení stíhání prezidenta Zemana za velezradu. Usnesení, že pan prezident se jednání, které by bylo možné takto označit, nedopustil, přijal všemi hlasy přítomných senátorů. A pak když se měla hlasovat doprovodná usnesení, která jsem osobně považoval za nedůstojná, sociálnědemokratičtí kolegové vytáhli hlasovací karty, čímž hlasování znemožnili. V první chvíli jsem byl trochu naštvaný, protože jsem chtěl ta usnesení svým hlasováním viditelně odmítnout. Ale z odstupu to považuji za důstojný státnický krok.