Změnilo se podle Vás něco v pohledu na kapitalismus a jeho další budoucnost v důsledku světové hospodářské krize, která vypukla před sedmi lety krachem bank ve Spojených státech? A přispělo k tomu třeba i to, že se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají?

Současný globální hospodářský systém dosud ovládaný Západem zůstává těmito diskusemi prakticky nedotčen. Předpolí disproporcí v rozdělování přidané hodnoty, tak pracně a dlouhodobě budované mocnými, se dostalo do karikaturního chápání hospodářské politiky jako adorace tzv. finančních trhů a politiky austerity, která ohrožuje nejen euroatlantický hospodářský prostor. Finanční i mocenské nerovnováhy uvnitř států, mezi státy i nadstátními útvary, narostly do rozměrů, které představují riziko pro další mírovou existenci světa. Současný západní model se vyčerpal a bez zásadních změn podoby základních stavebních kamenů, to jest demokratických mechanismů, forem sdílení hospodářské síly a pružné reakce na nové výzvy, může jen obtížně fungovat dále. Krach oněch bank byl signálem neudržitelnosti systému postaveného na virtualizaci ekonomiky. Tento systém, jehož hlavním rysem je soustřeďování peněz a moci v rukou úzké skupiny podnikatelů, nadnárodních korporací, obsluhujících politiků a nejrůznějších postav polosvěta vzdáleného demokracii zatím nedoznal zásadních změn, bez nichž mohou být vyhlídky velmi chmurné.

Můžeme mezi ty chmurné vyhlídky pro lidstvo zařadit i nedostatek práce, k němuž by vlivem neustále se zvyšující automatizace a robotizace, a tím i snižující se poptávce po pracovních silách, mohlo dojít?

Explozivní růst produktivity práce v letech po druhé světové válce umožnil změnu struktury zaměstnanosti. Terciární sektor vstřebal značnou část zaměstnanců, pro které již nebylo uplatnění v primárním a sekundárním sektoru. Ta doba je pryč. Limitujícím faktorem hospodářského rozvoje se stala nízká agregátní poptávka, která byla hnacím motorem ekonomiky ve značné části minulého století. Stále více přidané hodnoty se koncentruje v rukou velkých korporací a především v rukou subjektů tzv. finančních trhů a stále menší procento přidané hodnoty zůstává v rukou lidí a demokratických institucí. Globalizace vytvořila živné podmínky pro tento neokapitalismus tím, že umožnila přesun volných prostředků do míst, která nabízejí větší zhodnocení bez ohledu na veškeré ostatní faktory, jež působily v předglobalizačních dobách jako přirozené regulátory, ať už to byl silný stát, chránící vlastní výrobce a investory, logistická náročnost uplatnění na jiných trzích nebo nekompatibilita právních systémů různých oblastí. Diskuse o zkrácení pracovní doby, nepodmíněném základním příjmu i diskuse o spravedlivějším zdanění a úniku prostředků z jednotlivých zemí nebo zdanění finančních operací jsou sice inspirativní a nastiňují možnosti nápravy současného rizikového stavu, ale nejsou předmětem pragmatických úvah ekonomického mainstreamu, a tím méně politického rozhodování. Nemohu se zbavit dojmu, že Vaše otázka je často interpretována v obráceném gardu: práce není málo, ale lidí je hodně. A cestou, jak tento rozpor řešit, není snaha zapojit do hospodářského procesu co nejvíce lidí, občanů, ale vytvořit jakousi pauperizovanou, zbídačovanou, vnější vrstvu neplnohodnotných, v lepším případě trpěnou. Otázkou zůstává, jaké jsou představy o horším případě.