Které majetky se církvím budou vydávat?

Rozhodným obdobím pro přiznání a vrácení majetku církvím je 25. únor 1948 až 1. leden 1990. Povinnými subjekty na základě žádostí, které církevní subjekty musely do konce roku 2013 uplatnit, jsou: Pozemkový fond ČR, Lesy ČR, s. p. a příslušné státní organizace. Církevní majetek ve vlastnictví soukromých osob nemůže být vydán, stejně jako majetek ve vlastnictví státu, který byl zastavěn, vznikly na něm vojenské újezdy, národní parky či jiné chráněné plochy podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, včetně nemovitostí pro plnění úkolů bezpečnostních sborů. Za tento majetek byla státem stanovena kompenzace v oné citované výši, která má být postupně vyplácena v průběhu třiceti let. Vedle vrácení majetku a kompenzace za nevydaný majetek stát po sedmnácti letech, v roce 2030, přestane financovat provoz církví. Tím dojde k definitivní odluce církve od státu.

Někteří kritici vystupují s názory, že určitý majetek církví jejich majetkem vlastně není, protože jde o majetek, který měl v minulosti patřit státu...

Tomu argumentu rozumím, avšak podle rakouského zákona z roku 1874 byl církevní majetek pouze pod státní ochranou a jeho zcizování nebo zatěžování podléhalo, kromě státního souhlasu, i souhlasu papežské kurie. Jiní kritici naráží na to, že některé církve nikdy žádný majetek nevlastnily a tudíž jim vlastně nebyl odňat. Nejvíce se v této souvislosti zmiňuje Českobratrská církev evangelická. Na tuto kritiku lze odpovědět argumentací ze zákona č. 428/2012 Sb., kde se praví, že „vlastnická práva mezi 25. 2. 1948 a 1.1. 1990 musí žadatelé prokázat“.   

Kritici namítají, že římskokatolická církev získá ohromnou moc a bohatství, přestože jen asi 10 procent populace je tohoto vyznání. Jak se na to díváte?

Já bych nejprve odpověděl slovy Davida Humea: „Peníze v tomto světě hrají podstatnou úlohu. Co nemá peněžní hodnotu, jakoby neexistovalo. Ale i peníze jsou jen pomocným ukazatelem pro směnu. Lze konstatovat, že peníze samy o sobě nejsou podstatné.“ Musíme si uvědomit, že „provoz“ římskokatolické církve je zatížen vysokými ročními výdaji na správu majetku, výplatu mezd kněžím a nadační a charitativní činnost. Tím, že dojde k odluce církve od státu, musí na tyto náklady církev peníze „někde“ najít. A z tohoto pohledu si dovolím tvrdit, že se pro tento „provoz“ peněz bude nedostávat. Mnozí kritici totiž na církevní restituce nazírají brýlemi mainstreamové tržní ekonomie. Jedním z průvodních jevů tohoto pohledu je zneviditelnění oblastí, které tržní ekonomie nedokáže dobře metodologicky uchopit, protože ji mnohdy nelze vyjádřit penězi. Netvoří totiž zisk. Spíše naopak peníze potřebuje, bez toho, že by je kumulovala. Pouze je spotřebovává.

Co máte konkrétně na mysli?

Typickým příkladem je charita a školství, kam má právě římskokatolická církev zamířeno s využitím „restituovaných“ peněz. Práce ve veřejném zájmu nelze plně ocenit a změřit. Tyto služby „něco“ stojí. No a část takových nákladů má být hrazena z příjmu z církevních restitucí a výnosů z majetku, který generuje nějaký zisk. Proto tyto náklady můžeme považovat za veřejný statek, který neslouží jen oné 10procentní komunitě, ale celé společnosti, jako jsou služby církevní charity, provoz biskupských gymnázií, provoz hospiců a jiných zařízení.

Je to tedy tak, že by odškodněné církve stály nad zákonem a vládly samy sobě?

Vůbec ne, právě naopak. Dle platného zákonného rámce České republiky se na církevní a náboženské společnosti vztahují platné předpisy. Je to především zákon č. 3/2002 Sb., o církevních a náboženských společnostech a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V římskokatolické církvi platí vnitřní církevní zákoník zvaný Codex Iuris Canonici (zkráceně „kánon“), který je závazný pro všechny členy církve. Stát jasně deklaruje, že respektuje právo jednotlivých církví a kanonické právo respektuje právo světské. Tudíž vymahatelnost práva, v případě pochybení církve ve věcech majetkových a trestních, reálně existuje. Římskokatolická církev již v minulosti (vyjma let 1948 – 1990) realizovala některý nemovitý majetek ze svých výnosů hospodaření.

Jaké je postavení církví vůči právnímu řádu?

V současné době je právnickou osobou v církvi farnost, řád, kongregace. V Obchodním rejstříku jsou evidovány jako právnické osoby. V tomto rejstříku lze dohledat způsob nakládání s majetkem farnosti nebo řádu či kongregace. Zprostředkovaně a pomocně vystupuje jednotlivé biskupství v rámci diecéze a pomáhá se správou a hospodařením, především biskup. V praxi to znamená, že nad určitou částku výdajů farnosti je nutný souhlas diecézního biskupa. Hojně skloňovaná Biskupská konference nemá právo vydávat pro církve žádné závazné předpisy. Působí pouze jako jednotící instituce církví vůči státu. Stát tedy může prostřednictvím právního řádu v určitých oblastech majetkových rozhodnutí církve korigovat nebo vyžadovat nápravu i při vědomí existence kanonické presumpce správnosti.

Z výše uvedeného tedy vyplývá možný přezkum toho, jak je s majetkem nakládáno i v budoucnu, zvláště při uzavírání smluv církví s dalšími subjekty?

Ano, přesně tak. Vazba mezi kanonickým právem a právním řádem České republiky existuje. Podle mne je nutné se na církevní restituce dívat z následujících úhlů pohledu: 1) Jde o dohodu státu, resp. jeho volených zástupců s církvemi, na vypořádávání majetkových křivd; 2) Jde o odluku církve od státu, to jest odstranění financování církví státem; 3) Církve si musí z výnosů restitucí a hospodaření s vráceným majetkem zabezpečit vlastní financování svých potřeb; 4) Církve (především římskokatolická) jasně deklarují, že přijímané peníze mimo jiné použijí především pro charitativní činnost, školství a opravu zchátralých nemovitostí; 5) Vazba práva světského a církevního existuje, tudíž i možná vymahatelnost tohoto práva v budoucnu i ve věcech majetkových; 6) Církve pouze přijaly to, co jim bylo slíbeno. Někteří církevní představitelé připouští, že vazba církví na stát byla jistota, která nyní prověří ekonomické schopnosti správy majetku církvemi a jejich samofinancování.