Svoboda nepatří jen vybraným. Politolog začal letos u některých „rovnějších“ pozorovat manýry z doby totality

V minulých letech i letos se mluvilo o nesvornosti našeho národa kvůli politice, letos byly prezidentské a komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce podle vás svornější a sjednocenější coby národ?

Myslím si, že jsme na tom doslova stejně jako všechny národy okolo nás, a to nejen v Evropě, ukazuje se, že společnost se převrstvuje, že se objevují nová témata, a tím pádem i nové kontroverze i nové dělení společnosti. Už to není to banální dělení mezi pravicí a levicí, to už je dávno opuštěné, už to není generační dělení, už to není dělení mezi velkými městy a venkovem. Ukazuje se, že se začíná objevovat něco jako hodnotové dělení, a to začíná procházet i rodinami a prochází i mnoha regiony, napříč ulicemi, napříč městy, ale nejsme v tom unikátnější než naši kolegové ve Francii, v Polsku, Německu, Spojených státech amerických, ale i v asijských zemích typu Austrálie, Thajsko, Nový Zéland.

To se ukazuje být trend doby, jak se rozevírají ekonomické nůžky, jak se společnost začíná obávat mnoha výzev a budoucnosti, jak se objevuje fenomén migrace, jak se posiluje pocit přehlížení mnoha občanů bohatými elitami, to umocňuje hodnotový konflikt. Společnost Česka je rozpolcena, je rozpolcena odlišně, než byla v roce 1990, 2000 nebo okolo 11. 9. 2001, ale není příliš odlišná od svých sousedních společností v Evropě nebo v skandinávských zemích, myslím, že v tomhle jsme „naprosto v trendu“.

Říkal jste, že už není dělení na pravici a levici, ale že se to „točí“ ohledně jiných hodnot, které hodnoty tedy dělí společnost?

Je to takový spor, možnost ovlivnit dění, mnozí se rozdělují na postmodernisty, vítače změn, všeho nového, vítače a milovníky technologií, globalizace, rozvolňování pravidel, důrazu na povinnou svornost, povinnou rovnost; a vedle toho je druhá skupina, která by chtěla zachovat stávající, původní, takzvaný důraz na tradice, důraz na osobní odpovědnost, důraz na osobní individualitu, úctu k vymahatelnosti práva, úctu k místu, před internacionálním důrazem. Ruku v ruce k tomu jde obava na rozdíl od vítačů změn, tady se tradicionalisté obávají, co změny přinesou, komu to nahrává, jestli to nahrává bohatým elitám a že to také nahrává mnoha menšinám.

Rozpolcení společnosti a objevovaní všech nových genderů, pohlaví a nových přístupů je naprosto nezměrné a v podstatě už nepopsatelné – a to všechno vede k roztříštěnosti společnosti. Takže v podstatě teď vidím spor mezi dvěma skupinami, a to mezi stoupenci nového za každou cenu, a proti nim stoji tradicionalisté, kteří říkají, pojďme zůstat a pojďme držet to, co funguje, co má smysl a co se váže k našim domovům, zvyklostem, k našim tradicím; a je to taky spojené s individuální zodpovědností.

Pokud jde o prezidentské volby, jde říci, že naši spoluobčané rozhodli moudře, nebo by třeba Jiří Drahoš, viděno dnešní optikou, byl lepším prezidentem? Drahoše podporovaly umělecké a intelektuální kruhy, Miloše Zemana spíše chudší obyvatelstvo z venkova. Tyto dvě skupiny se nemají v lásce... Která z nich během prezidentských voleb víc přikládala pod kotel?

Veřejnost rozhodla demokraticky, byla to demokratická soutěž, oba dva kandidáti splnili podmínky demokratické soutěže a dokázali zmobilizovat veřejnost k tomu, aby se zúčastnila voleb, takže nezbývá, pokud je člověk demokratem a vidí, že to byla demokratická pravidla, respektovat volbu. Takže tam podle mě není hodnocení „moudře vs. nemoudře“, prostě lidé rozhodli a to je pro mě důležité. Rozhodli svrchovaně, rozhodli podle své vlastní hlavy a rozhodli svou vlastní aktivitou.

Ten, kdo nepřišel k volbám a hudruje, to mě, upřímně řečeno, nezajímá, protože nepřišel k volbám, důležité je mínění těch, co se soutěže zúčastnili, ti si vybrali a nezbývá nám všem ostatním než ten výsledek respektovat. Ten výsledek je pro mě demokratický a je naprosto autonomní, protože lidé se rozhodli dle sebe.

Jak se vám líbila letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze?

Ano, sledoval, a měl jsem z toho hodně smutný pocit, protože jsem měl možnost socialismus v dospívajícím věku zažít, studoval jsem historii, studoval jsem politologii, a proto mi teď přijde úsměvné, když si určití vybraní lidé ten svátek berou a privatizující si ho ryze pro sebe, mně se to nelíbilo, nelíbí se mi, že tady jsou lidé, kteří budou rozhodovat, komu ten svátek patří, komu už nepřísluší, jen bych chtěl připomenout, že ten svátek je mnohem širší, ten svátek má vazbu k roku 1939, a ne jen k roku 1989, tam si myslím, že základní poučení je, že ten den by se měla vzývat svoboda, že by si lidé měli připomínat, že mnozí pro svobodu umírali a že svoboda nepatří jenom vybraným a že jenom někteří vybraní a některé menšiny mají patent na rozum, a to mně vadilo, protože mám pocit, že rok od roku se posiluje představa, že je tento svátek jenom pro vyvolené, pro určíte lobbistické, vlivové a vybrané iniciativy, které si ho zaberou a které ho občas mediálně rozehrají. A to se mi velmi nelíbí zvláště, když měl člověk možnost socialismus zažít, začíná to nápadně připomínat některé socialistické manýry, že „všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“, a to je velmi nebezpečné.

Myslíte si v této návaznosti, že připomínka roku 1939 takřka úplně zapadla? Nepanuje dnes v rámci výkladu českých dějin určitá selektivita?

Bezesporu panuje, ono to bohužel platí pro všechny světové společnosti, že se vybírá, co je atraktivní, co se hodí, co je společnosti příjemné, ta selektivita je často pěstovaná a je to selektivita, že se příliš nepřipomínají roky 1938, 1939, období protektorátu se přeskakuje, že se tolik nerozebírá fenomén třetí republiky, asi to bude chtít čas a průběžné připomínání, má to politický a symbolický přesah. Ale ta selektivita tady je.

Andrej Babiš sice získal důvěru Sněmovny, ale důvěru většiny národa, zdá se, nemá. Stojí za to, aby Česku vládl dál? Ubližuji mu kauzy z minulosti, nebo jeho politické vystupování či jeho politický program? Co vlastně dělá špatně?

Já musím vycházet z logiky politické soutěže, a pokud premiér nepadne z důvodu vyslovení nedůvěry vládě, tak je prostě premiérem, pokud je demokratem, pokud není „vyslancem“ fašistických, nacistických nebo autoritativně komunistických sil. Pokud se toto neděje, tak prostě musím brát logiku, že pokud mu nebyla vyslovena nedůvěra, tak prostě premiérem je. Co se týče vyvolávání pnutí ve společnosti, je to dáno tím, že je výrazná osoba, mně se může řada věcí nelíbit, ale jak říká „nejslavnější český politolog Jára Cimrman“, můžeme s řadou věcí nesouhlasit, ale to je tak všechno.

Z mého pohledu tlak vyvolává protitlak, to znamená to, že na jednu stranu je Andrej Babiš velmi energetický, viditelný, je velmi direktivní, dynamický, používá „Berlusconiho styl dělání politiky“, tak samozřejmě vyvolává tlak, že některým nejde přes jazyk, nesedí jim, mají s ním problém, ale nahrává mu to, řeší témata, která jsou pro většinu veřejnosti důležitá, drží pozici nulové tolerance vůči imigraci, což většině společnosti konvenuje, je schopen držet „politiku peněženky občana“, což je taky pro veřejnost důležité, a dokud se mu toto bude dařit, tak tu stabilitu a podporu nutnou pro premiérský post bude mít, zvlášť když „antibabišovská“ opozice je roztříštěná a nenabízí plnohodnotnou alternativu, která by byla zajímavá. „Program Antibabiš“ je málo.

Je zde pět opozičních stran, které mají program „Antibabiš“ a které bojují mnohdy o stejného voliče. Která z těchto partají si letos polepšila a proč právě ona by měla Babiše porazit?

Zatím mají největší potenciál Piráti, je to dáno tím, že se jim dařit držet se uprostřed, nepodléhají příkrému „antibabišismu“ a nepodléhají ani svodu Babiše, nepodléhají pravici ani levici a mají výhodu, že zatím symbolizují generační odlišnost, jednak svým věkem, ale i svým stylem prezentace a vizuální odlišností, takže pokud nepodlehnou skleníkové atmosféře a takovému „politickému newspeaku parlamentářů“, tak mají šanci bodovat, mají šanci fungovat. Takže zatím ze všech soupeřů mají nejvyšší šance Piráti.

Nyní k prezidentu Zemanovi, komentátor Martin Fendrych navrhnul, aby byl prezident v souvislosti se svými veřejně přednesenými a nelichotivými výroky vůči BIS obžalován za velezradu. Má takovýto návrh racionální základ? Překročil prezident Miloš Zeman nějakou linii, za kterou se nemá chodit?

Myslím si, že tato prohlášení tady padala už mnohokrát, mě napadá asi sedm situací, kdy pan Fendrych a mnozí podobní už vzpomínali, že by měl být prezident zbaven funkce. Mám na to jednoduchou odpověď, od toho jsou tady zákonodárci, kteří tuto pravomoc mají, a je na nich, jak ji vyhodnotí a jestli jsou schopni se shodnout mezi sebou. Já si myslím, že ta prohlášení nejsou tohoto charakteru, ale nic nebrání našim parlamentářům, aby si případně tuto iniciativu mezi sebou vyjednali, řešili a hlavně obhájili před veřejností, ale já to beru, jako už xté zvolání, které tady bylo a stále se opakuje.

Ve výroční zprávě od BIS jsme se mohli mimo jiné dočíst, že takzvané dezinformační weby jsou v drtivé většině provozovány Čechy, kteří upřímně věří, že je nutné vystoupit z NATO a EU, a nejsou placeni Ruskem. Podle průzkumu Medianu si ohledně zahraniční politiky myslí 23% Čechů, že agresivnější jsou Američané, 26% že Rusové a 51% to vidí nastejno. Obrací se Češi od Západu, zklamal je něčím Západ, nebo je náš národ mediálně negramotný a ovlivnitelný nepřátelskou propagandou?

Ne, já si myslím, že náš národ je velmi pragmatický a má obecně nedůvěru k velkým národům, protože si prožil své, a když se podíváte na množství výzkumů od roku 1990, tak se v podstatě to mínění Čechů příliš nemění a obecně je tu nedůvěra k velkým národům, ať to jsou Němci, ať to jsou Číňané, ať to jsou Rusové, ať to jsou Američané, ať jsou to někteří další. Obecně český člověk jakožto občan středně velkého evropského státu s velmi bolestnou historií má velkou skepsi vůči velkým národům, má s nimi spíše špatnou zkušenost, je přesvědčen, že tyto národy často přehlíží zájmy menších a středně velkých národů a že si spíše hledí svých zájmů a nesází tolik na ně. Poučení je, že když se podívám na spoustu průzkumů, tak samotné NATO si nestojí vůbec špatně, takže Češi stejně jako mnohé jiné národy jako Dáni, Portugalci, Slováci, jako občané středně velkého rozvinutého evropského státu s bolestnou minulostí nevěří velkým národům, velkým státům a to platí, pokud se podíváme k východním, jižním, severním i západním národům. Obecně velký národ vyvolává přinejmenším obezřetnost, až kontroverznost, protože často si hledí svých zájmů a nezajímá se o zájmy menších států kolem sebe.

V jakém stavu podle vás je dnešní česká společnost ve vztahu k politickému prostředí, angažují se občané více v politice? Jsou více znechuceni, a pokud ano, kdo za to může?

Myslím si, že tady panuje skepse, myslím, že tady panuje určitá deziluze z toho politického prostředí, a jestli někde politická angažovanost probíhá, tak v občanských iniciativách na místní úrovni a na úrovni měst. Tam je vidět, že se lidé angažují, pokud jim to přijde důležité a smysluplné, jak jde o úrovně výš, tak ta skepse už narůstá. V podstatě ta skepse tady je dlouhodobá, Češi si nedělají příliš iluze o politice.

Jaký byl podle vás končící rok 2018 a co byste Česku popřál do roku 2019?

Tak já bych hlavně nám všem popřál pevné zdraví a hodně štěstí, hodně rozumu, odstupu, chladné hlavy, a abychom se více soustředili na podstatné otázky a na mezilidské vztahy, protože ty jsou často mnohem důležitější než takzvaná politika, protože pokud tady nebudou fungovat mezilidské vztahy a pokud společnost nebude racionální, rozumně uvažující a nevrátí se k selskému rozumu, tak nám ani sebegeniálnější politik nebo sebelepší mírové uspořádání světa nebo sebelepší ekonomický růst nepomůže, takže všem nám bych popřál vedle pevného zdraví a hodně štěstí, protože to jde ruku v ruce, opravdu selský rozum, klid a soustředění se na nejbližší mezilidské vztahy, abychom posílili soudržnost naší společnosti, protože pokud si nepomůžeme sami, tak nám nepomůže nikdy nikdo jiný z našeho sousedství v rámci světa.