Co děláváte běžně v čase, kdy se tento rozhovor objevuje na našich stránkách – tedy o půlnoci ze soboty na neděli?
Sedím u počítače, pročítám různé zpravodajské stránky, dívám se na zpravodajství na ČT 24, sleduji i facebook.

Informacemi zřejmě žijete, a tak jste možná jako jistý druh zadostiučinění mohla vnímat rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil veřejné práce pro dlouhodobě nezaměstnané? Nebo se mýlím?
Velmi mě potěšilo, jakým způsobem Ústavní soud své rozhodnutí v této oblasti zdůvodnil. Byla jsem z toho nadšená, stejně jako lidé se mnou za takovou změnu bojující v Akčním spolku pro nezaměstnané nebo v ProAltu. Nadšení však vzápětí vystřídalo zklamání.

Tomu nerozumím…Zklamání z čeho? Vždyť právě o zrušení této služby, o které jste hovořili jako o nevolnictví nebo nucených pracích, jste usilovali…
To ano. Jenže zrušení těch prací neznamená zrušení takzvaného systému DONEZ – tedy docházky nezaměstnaných na poštu. Ukázalo se, že se Ústavní stížnost tímto vůbec nezabývala, protože to do ní nebylo vůbec zahrnuto.

Takže výhra, ale zatím jen poloviční? Budete dál bojovat?
Samozřejmě. Už se podnikají kroky. Oslovila jsem v této souvislosti přes facebook i Bohuslava Sobotku, věřím, že půjde spolupracovat i se senátorkou Alenou Gajdůškovou či Zdeňkem Škromachem.

Součástí těch budoucích kroků je asi i to, že zřejmě budou ti lidé, co byli nuceni veřejné práce absolvovat, žádat stát o odškodnění – domníváte se, že máte šanci uspět?
Když jsem tuto možnost, která mě napadla asi tak deset minut poté, co jsem se informaci o zrušení veřejné služby dozvěděla, přednesla před prezidentským kandidátem Jiřím Dienstbierem, ani on to bez šancí nevidí. Budou k tomu ale prý zřejmě nutné individuální žádosti těch postižených lidí, ověření výše běžných platů v jejich profesi, zohlednit také to, zda za ně bylo hrazeno sociální a zdravotní pojištění. Vyzvali jsme tak prostřednictvím našich webových i facebookových stránek všechny postižené lidi, aby se nám ozvali.