V pražské škole zaútočil student na učitele mačetou, ten na místě zemřel. I když v České republice pamatujeme pár podobných případů, zase tak obvyklé útoky ve školách nejsou. Je to tak?

Rozhodně nejsou obvyklé. Není to jako ve Spojených státech, kde k tomu, zejména pak s palnou zbraní, dochází nesporně častěji. Ale není to jen o palné zbrani, protože jak zprávy ze světa dokládají, i v Číně, kde je kupříkladu pro tamní občany získat legální, soukromou palnou zbraň prakticky nemožné, probíhají podobné útoky ve školách s cílem ohrozit i pozabíjet co nejvíce dětí a personálu. Dochází k tomu ale i s řeznými nástroji. Koneckonců velmi smutná událost se stala i ve Žďáru nad Sázavou (2014, pozn. red.), kde duševně nemocná žena držela žáky školy jako rukojmí a bohužel nakonec po pobodání jeden z žáků zemřel.

Součástí vaší práce je kromě výcviku profesionálů také nácvik podobných situací právě přímo ve školách. Je tedy důležité být připraven?

Rozhodně. Už jen proto, že školy jsou jedním z nejcitlivějších cílů a je jedno, zda je útočníkem terorista, duševně nemocný či ublížený zamindrákovaný člověk, který chce dát o sobě velmi tragickým způsobem vědět. Volba školského zařízení padne i proto, že to vyvolá obrovskou pozornost – nejen společenskou, ale i mediální –, a to dokonce většinou s mezinárodním dosahem. Zrovna v tomto konkrétním případě těžko říci, jak podobnému případu zabránit. Znamenalo by to mít ve škole kontroly jako na letišti, aby žádný ze žáků nemohl pronést věc, kterou by ublížil svému učiteli nebo žákům.

Avšak i v Americe se mluví o tom, že nejde o dostupnost takového prostředku či zbraně, ale především o lidi, výchovu a vedení v rodinách. Jak říkávají ve Spojených státech, dříve měli zbraně všichni a nikdy se nic nedělo a lidé se nezabíjeli. V současnosti tedy nejde tolik o zbraně, ale o lidi, výchovu, klima ve společnosti a podobně.

Pro ty, kdo vaším cvičením neprošli, pro žáky, studenty, pedagogy i ty, koho to zajímá, prosím, popište, jak je nejlépe v podobné situaci postupovat? Představme si, že tedy po škole běhá útočník se střelnou nebo jinou zbraní, co mají školáci udělat?

Někdy se říká dobrá rada drahá. Tyto výcvikové preventivní akce nejsou cíleny na zabránění možnosti spuštění a konání samotné situace, ale na co nejvyšší zredukování počtů případných obětí a co nejkratší čas pro nutný dojezd a případný zákrok bezpečnostní ozbrojené složky – formou jakéhosi rychlého, chirurgického řezu. Obvykle nepředpokládáme, že člověk by měl být zastaven či eliminován žáky a učitelem, pokud nevyloučíme raritní a zoufalé situace.

Rozhodně nejdůležitější je pokud možno zabránit lidem na místě kontaktu s útočníkem. Pokud nějaká osoba v pedagogickém sboru identifikuje útok, ideální a to nejefektivnější je stisknout systém nouzového tlačítka a zavolat pomoc ozbrojené složky. Nouzová tlačítka, napojená na místní dispečink městské policie, má čím dál více měst na úřadě, ale stále častěji je pořizují školská zařízení. Nemusí to být útočník, co chce zabíjet lidi a děti, ale třeba jen exhibicionista, který někoho obtěžuje, nebo opilý rodič, který bude verbálně urážet učitelský sbor. Policie vyráží na zmáčknutí tlačítka, aniž zná podrobnosti, protože jde o citlivý cíl, a ty podrobnosti se dozvídá až cestou. To zásadně šetří drahocenný čas a zkracuje dobu dojezdu na místo zásahu z desítek minut na minuty. Tedy za prvé co nejdříve přivolat bezpečnostní složku.

Za druhé na místě se snažit zakonzervovat situaci, tedy získat čas. Lidé, co v takové situaci nemohou přímo utéci, se snaží ve třídách zamknout a zabarikádovat nábytkem a dalšími předměty. Pokud bude útočník narážet na zamčené nebo zatarasené učebny, bude prostě jen lomcovat klikami a nedostane se do učeben, ani neví, zda se mu to úsilí časově vyplatí, protože je mu jasné, že bezpečnostní složky jsou na cestě. I proto mají být ti uzamčení uvnitř co nejvíce v tichosti, ztišit si mobilní telefony a dostat se mimo zorný a též i případný střelecký úhel. A pokud bude útočník chodit školou, hledat oběti a nedostane se k činu, jde o nejlepší překlenutí času, kdy je pomoc ze strany bezpečnostních složek na cestě a dorazí na místo během zmíněných pár minut.

Dalším opatřením jsou určitá značení na oknech, aby bezpečnostní složky, až dorazí, případně věděly, kde přesně mají v budově lidi, kde tedy jsou zabarikádovaní. Tedy kde je přesně potřeba je vyprostit a popřípadě později evakuovat. Jak zaznělo, například v nižších patrech se pak neuvažuje o zabarikádování se a uzamčení, ale o útěku. Principem je utíkat od protivníka či rizika pryč. Pryč od křiku, střelby a tak dále.

Jak mají vypadat značení v oknech pro bezpečnostní složky a policisty?

Jde o smluvenou značku. Ideálně když jsou takové značky vyzkoušené formou tematických cvičení, kdy ozbrojené složky vědí, co taková věc znamená, a školská zařízení zase vědí, proč a z jakých důvodů je na okna věšet. Třeba velká čísla dotyčných učeben na červeném či zeleném pozadí.

O jedné situaci jsme se nezmínili, a to pokud není v té vůbec nejzoufalejší situaci již čas na uschování a barikádování. Míněno, jestliže jako pedagog vidíte pachatele, že se snaží překonat poslední metry ke třídě. Existuje varianta, i když je riskantní a zoufalá. Je ale lepší než zamrznutí a rezignace, tedy šance na záchranu života než na jistou smrt. Jde o – pro někoho něco jen sotva představitelného – tedy odpor a pokus o eliminování osoby ze strany učitele, třeba za současné dopomoci žáků. A i to se právě trénuje. A popravdě, zrovna tyto části nácviku ve školách jsou ze strany žáků pak ty nejoblíbenější. Figuranti hrající masové vrahy či teroristy končí v obrovských hromadách lidí, zaházení množstvím předmětů a žáci to paradoxně berou jako velkou hru. Formou hry tu však jde ale o nácvik něčeho velmi důležitého, co může velké části školáků pomoci v takové nesmírně hraniční situaci přežít.

Jak takové speciální výcviky a následná komplexní cvičení probíhají?

Součástí vaší práce je tedy právě takový nácvik situace přímo ve školách a za spolupráce s policisty a bezpečnostními složkami. Je tam i maskováno těžké zranění a krev. Baví to školáky?

Baví i díky tomu, že jde o výuku hrou. Kdo by snad očekával, že děti omdlévají z náznaků hry s útočníkem a z maskování či z toho třeba mají dokonce nějaká traumata, mýlil by se. Není ale divu. Už jen proto, že již odpoledne kolikrát běží v televizi Kriminálka Miami či jiná akční detektivka, kde jsou naturalisticky vidět oběti v horších stavech. Dnešní děti jsou i proto velmi otrlé, a z čeho by bylo jaksi šoufl dospělému, dítě překoná, a ještě ho to baví.

V neposlední řadě je pro ně asi i lepší trávit čas takovým mnohem atraktivnějším zážitkovým způsobem než mnohdy nudnou výukou. Myslím, že více a více škol by mělo být postupně zapojováno do podobných projektů. Jak se říká, je lepší být připraven než po té překvapen. Už jen proto, že nepřipraven v takovém případě znamená i risk s životy těch, kteří jsou v naší společnosti vůbec nezranitelnější, tedy dětí.