Jste rovněž novinář-publicista (Novinyceske.cz). Když jsme se bavili neformálně, uvedl jste něco v tom smyslu, že na jedné straně jsou tu média vlastněná podnikateli typu Andreje Babiše, u nichž se neočekává nestrannost, není špatné je kritizovat, jejich vlastníky subjektivně hodnotit, a i morálně odsoudit v roli „publicisty-soudce“. Na druhou stranu ani absolutní liberálnost a odmítání cenzury, což je cesta například ParlamentníchListů.cz, není úplně vaše gusto. Jak to je?
Na začátek bych rád uvedl, že se za novináře nepovažuji. Mám jen občas nutkání vykřičet do „světa“ nějaký svůj názor. K vaší otázce: Kdo od novin vlastněných českými oligarchy očekává nestrannost? Rozhodně ne jejich čtenáři. Kritizovat a ukazovat na konkrétních případech, jak probíhá mediální manipulace, je samozřejmě správně a zcela na místě. A nebavíme se zde pouze o médiích Andreje Babiše. Mám velmi silné podezření, že zde existuje nepsaná dohoda mezi klíčovými hráči na trhu. Sami vlastníci médií rádi říkají, že drží atomové kufříky. Média nekoupili za účelem zisku. Koupili je za tím účelem, aby noviny psaly „pravdu“ – tu jejich pravdu.
Navíc zde probíhá něco velice nebezpečného – mohu mít výhrady k tomu, že Bakala nebo Křetínský vlastní média. Nicméně tito pánové zatím nejsou v politice, na rozdíl od Andreje Babiše. Ten porušuje zcela základní principy fungování demokracie – dělbu moci a její kontrolu. Ukažte mi jediného politika na západ od nás, který by si tohle dovolil.
ParlamentniListy.cz jsou pro mě jedním ze symbolů doby. Symbolem toho, jak je v česku vnímána demokracie. Všichni známe naše práva. Právo říkat, co chceme, právo na svůj názor, na vyjadřování se. Málokdo ale zná také povinnosti a pravidla, která k demokracii rovněž patří. Co je v pořádku na zveřejňování prokazatelných lží? Kde je zodpovědnost ke čtenáři? Kde jsou základní pravidla žurnalistiky? A vůbec nemluvím o cenzuře témat nebo jiných názorů. Problém je v tom, že jednotlivé nepravdy nejsou následně nějakým komentátorem podrobeny kritickému myšlení, polemice. Nepracuje se s nimi, a tak zůstávají před čtenářem nerozkryty. A jak všichni víme, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Asi je těžké najít správnou hranici, vybalancovat svobodu slova a nedostat se k cenzuře, která je už malým krokem pryč od demokratického smýšlení. Říká se, že „svoboda slova končí tam, kde začíná trestný čin“… Ale kde začíná cenzura?
Ano, hranice je opravdu tenká. Rozhodně by měla zaznívat kritika stávajícího systému. Já sám si přeji, abychom měli kritiky všech vad a omylů. Ta kritika ale nesmí přerůstat k vytváření demagogie. Kritika má vést k poučení, k nápravě.
Nemáte strach, že se stanete cenzorem v tom negativním významu slova a významu, který známe z minulosti, kdy kdosi samozvaný určuje, co bude dobré, a co ne?
Strach, že bych se stal cenzorem, opravdu nemám. Do ničeho takového se nepasuji, a ani si nedokáži představit, jak bych se jím vůbec mohl stát. Snažím se jen lidem okolo sebe vysvětlovat, že je potřeba, aby byla dodržována základní pravidla. Vysvětlovat, že demokracie ani papír nesnesou naprosto vše.
Jak si tedy hlídáte tuto hranici – jak se perete s tím, kde končí objektivita, kde je střet zájmů, jak zachovat mantinely objektivního zpravodajství versus subjektivní publicistiky?
Onu hranici mezi objektivním zpravodajstvím a subjektivní publicistikou řeším tak, aby čtenář pochopil, jaký typ článku čte. Samozřejmě, že komentář k nějaké události bude subjektivní. To ani jinak být nemůže. Pokud ale kritizuji – zejména Andreje Babiše, snažím se držet především faktů, čísel. Popsat, co jsem vyhledal, dodat čtenářům zdroje a podobně. Když se mě teď zeptáte třeba na EET – jsem všemi deseti proti tomuto nápadu, neshledávám na něm nic dobrého. Ale byl jsem teď v Chorvatsku – podívat se, jak s tím zápasí tamní malí podnikatelé, a je pravdou, že jsem nenašel jediný obchod, kde by EET neměli.
Věříte či nevěříte v apolitičnost novináře? Asi bychom museli rozlišit publicistu a zpravodaje – jejich role, poslání a cíle jsou rozdílné, a tedy i odpověď by mohla být rozdílná…
Musí být novinář apolitický? Dovolím si srovnání se zahraničím. V Anglii, například, je všeobecně známé, že jedny noviny jsou spíše levicově zaměřené, druhé zase pravicově. Tedy mohou svým čtenářům prezentovat zcela odlišné návrhy řešení a pohledy na jedno a totéž téma. Stejně tak je to i ve většině dalších zemí v Evropě. Na tom není nic špatného. Je to přiznané, je to veřejně známé. V Česku je ten problém, že zde je to skryté. Noviny a portály se zde schovávají za závoj neutrality. Lžou svým vlastním čtenářům.
To, čeho by se měl novinář držet, je odstup a určitý nadhled. Poslední dobou mi připadá, že se na tyto vlastnosti zapomíná. Jen se podívejme, co vytvářejí takzvaná seriózní média za hysterii ohledně témat jako je imigrace nebo třeba nedávný průjezd konvoje NATO naším územím. A nanejvýš pokrytecké mi připadá, když se tím podaří vyvolat ve společnosti určitou míru hysterie, a pak komentátoři těch samých novin píší o občanech jako extremistech, rasistech, xenofobech a podobně. Vezměme si například průjezd vojsk NATO – přijde pan Vyvadil (aktuálně nikým nevolený občan), prohlásí, že bude blokovat průjezd spojenců a od té doby média 3 týdny nedělala nic jiného, než že vytvářela jeden velký umělý příběh, vytvářela dojem, jako by ČR byla názorově rozdělena 50:50. Na konci tohoto příběhu se jasně ukázalo, jaký ten poměr názorů ve společnosti byl. A teď k objektivitě a vyváženosti: Je správně, že pan Vyvadil mohl veřejně prezentovat svůj názor? Ano, samozřejmě. Je správné, že v médiích byla stanoviska odpůrců a podporovatelů v poměru 50:50? Nebylo. Společnost takto názorově rozdělena nebyla. Potom je ale na místě otázka: Mám to tedy brát tak, že i když příznivci pana Vyvadila byli v daleko menším počtu, tak se média s tímto názorem ztotožňovala? Nebo to tedy bylo skutečně jen o vytváření senzace?
Jeden z cílů zpravodajství je i funkce dokumentární. Z tohoto důvodu je potřeba zaznamenat i akce, mítinky, projevy, s nimiž se třeba neztotožníme – také je potřeba vědět, „co na nás chystá nepřítel“, umožnit konfrontaci, ukázat lidem pravou tvář a upevnit v nich názor, že „toto ne“. Že zpravodajství – podání informace – pak potřebuje nějakou analýzu, komentář, odsouzení toho, co je za hranicí zákona a morálky, to jistě… Mimochodem co jste říkal na kauzu WikiLeaks u nás, dokonce fízlování médií – otřásla vámi nebo se ani nedivíte? Co by mělo následovat?
Když se člověk oprostí od závažnosti tématu, je úsměvné, že Rusko – ve kterém prokazatelně probíhá cenzura, poskytuje azyl a ochranu novináři před Amerikou, o které slýcháme jako o vzoru demokracie. No, chtěl bych vidět, co by se stalo, pokud by ten člověk vynášel informace z Ruska do světa. Ale teď vážně. Špehování, ať už novinářů, občanů nebo vrcholných představitelů jiných států a zvláště spojenců, mnou velice otřáslo. Vstupovat takovýmto způsobem do soukromí bez jakéhokoli důvodu musí být označeno za zcela nepřijatelné. Divím se, že tento skandál nemá žádnou významnější dohru. V demokracii může být takto zásadní zásah do soukromí proveden pouze z rozhodnutí soudu. Cokoli jiného je špatně.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš