Aktuální volby českého prezidenta se dostaly do druhého kola a spějí k rozhodnutí. Kdo je podle vás úctyhodnějším kandidátem?

Ten, kdo si úctu zasluhuje. Oba dva jsou bližní mí. To je ta lidská úroveň. Ale je tady i činnost veřejná a politická. Tuto úroveň však představuje něco úplně jiného. Současný prezident si v tomto ohledu nezasluhuje ani špetku úcty a dokazuje to už desítky let. Druhého kandidáta neznám a nemíním ho lustrovat. Aktuálně ale i pro mne představuje určitou naději.

Prezidentu Zemanovi dnes protivníci vyčítají úplně všechno. Jako kdyby byl pohádkovou bytostí. Řekněme Luciferem. Lze to brát tak zjednodušeně?

Vyjádřím se takto. Miloši Zemanovi přeji jako člověku dlouhá léta spokojeného života a dobré zdraví. A nemíním to ironicky! Jako politikovi mu přeji, aby generace současná a i ty následující pokud možno velmi rychle zapomněly, že takový politik v Čechách vůbec existoval. Slovy jeho letitého kolegy, aby zažil, že jeho produkty byly a jsou společnosti nepotřebné.

Nelze si jeho tah na Východ vykládat i tak, že se snaží udržovat rovnováhu mezi západní a východní panovačností?

Samozřejmě nevím, zda se snaží zrovna o toto, ale i tak se to dá vykládat. Nechápu však, proč by měl český politik udržovat topografickou rovnováhu a ještě na úrovni panovačnosti? Přece právě Češi by měli usilovat o co nejpevnější ukotvení lidských práv a svobod, nezávisle na zeměpisných a politicko-mocenských parametrech, ve světovém společenství.

Ostatně ParlamentníListy.cz jsou reálným důkazem toho, že česká společnost prochází jakýmsi „očistcem“. Díky tomu, že saturují neexistenci Rudého práva, jsou „lakmusovým papírkem“ stavu komunity lidí „zvláštního ražení“, což je výraz Karla Čapka. Osob, které za působení posledních dvou prezidentů potlačily svědomí, ztratily stud a vedeny závistí, nesmiřitelností, pomstychtivostí a vlastní zlobou šíří strach. Strach je ostatně mocenský nástroj starý jako lidstvo samo, nicméně tenhle je vycizelovaný za dob budování nacionálního a internacionálního socialismu. Nicméně i to souvisí s volbou prezidenta.

Společnost je v krizi, ostatně, jako už mnohokrát a to je vítanou příležitostí pro číhající diktátory se svými ideology. Pokolikáté už! Je to pořád stejné, dnes v novém balení. Rozkolísaná, nejistá populace může krásně vytvořit prostor pro uplatnění touhy po moci, aby se masy přimkly k diktátorovi. Musí mít strach, musí existovat nepřítel a viník. Jak pěkné by bylo žít bez nacistů, islamistů, fašistů, komunistů, rasistů z jakéhokoliv úhlu, bez hlupáků. Čistá iluze. Radikální – zvláštní osoby jsou tady vždy. Na povrch vylézají pouze v krizi a šíří strach. Ideologové oslovují statečně masy, ale za zhruba poslednich sto let nikdo nevymyslel, jak dokáže vůbec přežít jedinec ve společnosti – občan. To se k záměru nehodí. Ale není vše tak šedivé. Kým by byl diktátor bez přisluhovačů? Žel přisluhovačem může být i nechtěně vystrašený občan! Kým by byl diktátor bez pramatek, pratet, prašvagrů všech bomb, bez ropy, bez plynu, bez jiných nerostných a rostných pokladů? Stála by česká společnost před současnou situací, kdyby ji neobchazel strach, ale z čeho vlastně?

Jsme však v Čechách a tak je to trochu jako „Hoří má panenko“. Před volbou je však možno zhlédnout také Chaplinova „Diktátora“. Zůstaňme ale v Čechách. Máte pravdu, že tuzemskou situaci velmi pěkně zobrazuje pohádka. Ano, Češi jsou světoznámí pohádkáři. Ta pohádka je v mnoha směrech paradox, jmenuje se „Šíleně smutná princezna“. Je v ní překrásná scéna, kdy jsou prozřelými občany dvou znepřátelených království přinuceni ti dva nejkrajnější, k válce burcující a touhou po moci posedlí generálové bojovat. Sami, polonazí, holýma rukama a v bahně! Tak stojí nejen český občan před rozhodnutím: vůle k moci nebo vůle ke smyslu žití? Podle Fromma – mít, nebo být?

Nevynechám žurnalisty. Mají stejnou zodpovědnost jako politici, jako voliči, proboha jenom žádnou cenzuru! V absurdnu české společnosti jsou různí mediátoři a v těžké konkurenci dochází ke kuriozním situacím. Publikující analytici, téměř proroci, jejichž anylýzy jsou vykonstruované syntézy s jakoby nenápadným ideologickým podtextem, zpochybněním různých fakt, zavalené statistickými a ekonomickými numery, kterým nikdo nerozumí a nemá je ani chuť ověřit, opepřené falešným panslavismem a proletarismem, vše s vědeckým vyzařováním, poučením z krizového vývoje a nápovědou kudy kam. Jde o výtvory, které jsou vlastně bezcenné, předlouhé litanie – opakované, opakované a zase opakované. Jejich výpověď by se dala vždy vyjádřit maximálně v pěti větách. Dokážu si představit tyto výtvory jako podklady k přednáškám Divadla Járy Cimrmana.

Ale možná se na scéně objeví nový analytik, nějaký Budy Hill nebo Zdislava Stavitelová, který si s nadhledem nejdříve zapálí cigárko, zvedne telefon, zavolá do Moskvy a zeptá se, jak to vlastně doopravdy všechno je. Pak zahřmí do unijního telefonu, vysměje se kolegům, umravní některé české politiky, vyčiní nevěrným čtenářům a všemu obyvatelstvu vysvětlí, jak se má orientovat v politice. Možná taky někoho napadne skončit s pokojovým sbíráním drbů na virtuálních sítích, obuje dobré boty, vezme ruksak a půjde mezi občany, i když někteří si říkají lid.

Jak jste vnímal Zemanovo „napadení“ ukrajinskou aktivistkou z hnutí Femen?

Nijak. To se může stát komukoliv. Analýza, zrovna tak i syntéza, může být v tomto ohledu zavádějící.

Jiřímu Drahošovi je zase vyčítáno, že nemá zkušenosti s politikou. Je to pro prezidenta tak důležité?

Není. Nechť si to vyčítající zkusí sami.

Kdo z nich dvou má blíže k ideálům Václava Havla?

V tomhle případě má šanci jenom Drahoš, ale to ukáže čas. Opět se totiž vyjevila možnost ukázat lidem, občanům, že ještě existuje možnost svobodné volby. K orientaci, k vůli, ke smyslu, k lidským osobnostním ctnostem, k ověření toho, že je slovo mocnou zbraní jak v negativním, tak i pozitivním smyslu. K upevnění víry, že základní pojmy a s nimi související lidské hodnoty by si občan neměl nechat ideologií „vymknout z kloubů“, že tak, jako každá společenská amplituda, i tyto současné běsy pominou. Nebo se nakonec ukáže, že tuto nešťastnou dobu řídila tajná organizace produkující klony a antropoidy – zabijáky pocházející z Antarktidy – propojená s jistou, více než tisíce let známou, transylvánskou organizací, která má magnetizující vliv na českou společnost.