Lidé mající rodinné domky se zahrádkou  si mohou ony dny vychutnat uprostřed vlastní zeleně. U obyvatelů  bytů je situace složitější a musejí se často spokojit s obecním venkovním prostranstvím.

Před pár týdny zaskočilo některé obce rozhodnutí Ústavního soudu, jež poukazuje na protiústavnost vyhlášek, které zakazují posedávání například na obrubnících či mimo vyhrazená místa určité lokality.

Co vede obecní zastupitele k vydání takovéto vyhlášky? Předpokládám, že obava ze znečištění veřejného prostranství, ochrana před hlukem a před narušením veřejného pořádku. Jak k tomu však přijdou obyvatelé daného místa hledající jen klidné posezení na čerstvém vzduchu?

Při cestách do zahraničí často spatřujeme parky či menší parčíky obsazené jedinci i rodinami, kteří zde svačí, čtou, hrají si s dětmi, cvičí, diskutují s kolemjdoucími či venčí své domácí miláčky. A nikdo se nad tím nepozastavuje. Jinde, pro změnu uprostřed obytné části města, vidíme stůl a židle, jež přímo vybízejí k přisednutí a odpočinku. Slouží především  k rozvoji společenského života a otevřené komunikaci, které jsou tolik potřebné v dnešní době plné neosobních  mobilních telefonů, počítačů a sociálních sítí.

Můžete namítnout, že se jedná o jinou kulturu  a návyky obyvatel. Snad ano, ale vlastní zkušenost mi ukazuje, že je třeba více podporovat občany ve vytváření klidových zón ve svých obcích. Věřím, že pokud budou místní vnímat toto zelené prostranství, osazené lavičkami, jako prostor, do jehož kultivace se mohou aktivně zapojit a který budují pro svou vlastní rekreaci, jejich potřeba toto místo chránit a velebit vyvstane přirozeně, obec tak nebude muset regulovat jejich aktivity pomocí vyhlášek. Případně může město pověřit konkrétní osobu nad dohledem nad tímto veřejným prostorem. Vždyť obec slouží v první řadě lidem, a měli by se v ní tudíž cítit dobře. Proto bychom jim také měli dát možnost stát se částečně i jejími tvůrci.

HANA JANISCHOVÁ