9. října tohoto roku vtrhla turecká armáda se svými spojenci na území svobodného a suverénního státu Sýrie. Turecká armáda zaútočila na Kurdy, kteří jako spojenci USA bojovali proti teroristům z takzvaného Islámského státu. Zároveň však bojovali i proti Sýrii. Měli a mají jinou představu o svém místě v rámci tohoto státu. Tato pozice Kurdů vyhovovala USA a některým dalším státům (např. Francii, Velké Británii a některým dalším). Svým spojenectvím s Kurdy a bojem proti terorismu zdůvodňovaly tyto státy svoji nelegální vojenskou přítomnost na severu Sýrie. Přítomnost a bojovou činnost, která byla a je v rozporu s Chartou OSN, ale také v rozporu se Severoatlantickou smlouvou, jíž všechny uvedené státy podepsaly, a tudíž jsou členy NATO.

Akce Turecké armády by však nebyla možná bez tichého i hlasitého souhlasu USA. Nejprve D. Trump deklaroval částečné stažení vojenských sil z tureckého zájmového prostoru na severu Sýrie, poté vyzval své bývalé spojence Kurdy, aby se nestavěli na odpor turecké armádě. Poté, co Kurdové začali hovořit o zradě USA, vyrukoval prezident USA s tím, že Kurdové také nepomáhali spojencům v rámci operace v Normandii za druhé světové války a že podpora Kurdů v boji v rámci protiteroristické operace na severu Sýrie je pro USA nákladná co do finanční a materiální pomoci.

Poté, co nad činností USA vyjádřili údiv i někteří politici jak z členských států EU, tak i z NATO, ale i někteří politici (demokraté i republikáni) v USA, D. Trump poněkud změnil svoji rétoriku a dokonce vyhlásil, že pokud Turecko bude pokračovat v bojových aktivitách, uvalí na něj sankce. Navrhované sankce ze strany EU i USA jsou však jen symbolické a ve své podstatě nemají žádný vliv na jednání Turecka. Zato Turecko má ve svých rukou trumf v podobě miliónů syrských uprchlíků, ale také desítek tisíc džihádistů zajatých Kurdy. Ty může velmi rychle nasměrovat do evropského prostoru.

To byla jen krátká rekapitulace událostí minulého týdne. Samozřejmě, že se uvedená situace neobešla bez různých komentářů našich expertů. Mohli jsme si přečíst a vyslechnout ledacos. Mě však zaujal rozhovor s Lukášem Dyčkou, našim bezpečnostním expertem, který momentálně působí na Baltic Defence College v Estonsku (rozhovor vedl J. Gazdík pro Aktuálně.cz dne 14. 10.). Vím, že polemika jen z částí textu je vždy ošidná, ale pokusím se být objektivní.

Hned v úvodní části rozhovoru dostává L. Dyčka otázku: „… Jaký je tedy Turecko alianční spojenec, když na Kurdy v Sýrii útočí?“ Odpověď je tak trochu zarážející: „… byli pro nás syrští Kurdové ti správní spojenci? Nešlo v boji s islamisty jen o východisko z nouze?“ V další části rozhovoru tuto svoji představu o spojenectví ještě umocňuje, když hodnotí šance syrských Kurdů v boji proti turecké armádě: „A jak silným protivníkem jsou pro Turky syrští Kurdové? Válčí se na rovině, v poušti, bez větších terénních nerovností či překážek. V tomto prostředí se bude špatně bojovat každému. Zvláště pak nepříliš dobře vyzbrojeným Kurdům proti moderní turecké armádě.“

Cynismus z tohoto prohlášení trčí, jako sláma z bot sedlákovi. Takže spojenectví v boji proti společnému nepříteli máme chápat jako východisko z nouze, jako účelové spojenectví a když mouřenín splní svůj úkol, hodíme ho přes palubu? Trochu divný pohled bezpečnostního experta, který navíc působí na zahraniční vojenské škole.

Ale pojďme trochu dál v tomto rozhovoru. Zajímavá byla otázka, co si L. Dyčka myslí na argument D. Trumpa, že koalice rychle vznikají a také rychle zanikají, kterým zdůvodňoval stahování amerických vojáků ze severu Sýrie. Ještě zajímavější však byla odpověď: „Donald Trump má pravdu. Nic to ale nemění na morálním rozměru odcházení amerických vojáků ze Sýrie: podkopli zkrátka svého spojence - syrské Kurdy. "Vrazili jste nám dýku do zad," říkají na jejich adresu Kurdové. Může jít o malý kurdský Mnichov, který Češi dobře znají z roku 1938.“ O kousek dále L. Dyčka pokračuje: „Opuštění Kurdů je morálně špatný krok. Určitě to není dobrá vizitka. Daleko horší by ale bylo podkopnout Turky, naše spojence v NATO.“

Takže není spojenec, jako spojenec. Vojenští chlapci v Baltic Defence College v Estonsku, tady máte krásný příklad, co to je spojenectví a co můžete od nás, členských států NATO očekávat. Jsem přesvědčen o tom, že to, co vyjádřil v uvedeném rozhovoru L. Dyčka je názor žoldáka. Voják chápe (měl by chápat) spojenectví trochu jinak. Chápe ho jako závazek, jako jistotu, že ho spojenec nezradí, protože v boji jsou na sobě navzájem závislí a musí si důvěřovat. Politici a L. Dyčka to asi chápou trochu jinak.

Takže už mám také jasno v tom, že nás v roce 1938 naši spojenci nezradili. Bylo to prostě jen pragmatické chování Francie a Velké Británie. No, ale co s tím našim novodobým spojenectvím v rámci NATO? Když se tak dívám na historii této „obranné“ aliance začíná mně také tak trochu svítat. Vždyť od založení NATO jednotlivé členské státy vedly více jak 80 válečných konfliktů v rozporu se Severoatlantickou smlouvou, kterou členské státy dobrovolně podepsaly. Včetně naší ČR, která několik dnů po vstupu do této organizace propůjčila svůj vzdušný prostor pro přelety bojových letounů „našich spojenců“ z aliance pro barbarské bombardování Srbska. To vše bylo prováděno bez mandátu RB OSN a v rozporu s Chartou OSN a v rozporu se Severoatlantickou smlouvou. Moje babička by řekla: Bože chraň nás před takovým spojenectvím.

No a co my? Jak to bude s námi, když dojde na lámání chleba a budeme potřebovat pomoc našich spojenců? Také to pro ně bude ekonomicky nezajímavé a tak zcela pragmaticky nás hodí přes palubu?

Ladislav Petráš, Člen ÚR politického hnutí BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA