Není pravda, že přirozené změny klimatu jsou (snad s výjimkou největších katastrof, opakujících se po velmi dlouhé době) jen velmi pomalé. Už z poměrně blízké minulosti (čtvrtohor) jsou doloženy opakované velmi rychlé změny teplot, a to v době, kdy o významném vlivu člověka, natož jím vyvolaných emisí skleníkových plynů včetně CO2, nemohla být ani řeč. Naopak bylo jednoznačně prokázáno, že zvýšení koncentrací skleníkových plynů bylo důsledkem růstu teplot. Uvolňování či pohlcování skleníkových plynů pak ovlivňovaly teploty pouze druhotně (jako pozitivní zpětná vazba). Citlivost koncentrací skleníkových plynů na změny teploty byla na mnoha příkladech prokázána i v krátkodobém měřítku v době přístrojových měření.

Současná klimatologie, alespoň výsledky předkládané veřejnosti jako „konsensus vědců“, jednostranně zdůrazňuje pouze emise skleníkových plynů. Skleníkové plyny, které zabraňují vyzařování dopadající energie zpět do kosmu, jsou v řetězci faktorů (sluneční záření, odrazivost), ovlivňujících teploty, až na konci. Význam změn sluneční aktivity (jejíž výkyvy jen za dobu přístrojových měření jsou energeticky srovnatelné s udávaným působením skleníkových plynů) je obvykle ignorován s tím, že v krátkodobém měřítku nevykazuje časový soulad s teplotami.

Období výrazně nadprůměrné sluneční aktivity, které začalo již na přelomu 19. a 20. století a dosud zcela neskončilo, se muselo na teplotách nějak projevit. Bylo doloženo, že existují fyzikální mechanismy, které objasňují, proč průměrné teploty nemusí na změny sluneční aktivity ihned reagovat (např. akumulace energie v oceánech a v zemské kůře a její opožděné uvolňování). Část klimatologů k nim však patrně zaujala postoj „když to neumíme spočítat, tak to budeme ignorovat“, což je v seriózní vědě při možnostech, jaké nabízí 21. století, naprosto nepřijatelné.