Děkuji, pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové, dovolte i mně pár poznámek. Myslím si, že jsem si prošel stejným procesem jako vy všichni, od pozměňovacích návrhů až k tomu kompromisnímu schválení. Pokud bude vyhlášena minuta ticha, pane kolego, tak já se k tomu přikláním. Protože to, co musíme teď, a čím jsme bombardováni, tak si asi uvědomujeme všichni, a je to slyšet ve všech těch vystoupeních, že až nám to připadá až nepřirozené. Děkuji panu místopředsedovi za jeho vystoupení. Já jsem s tím byl naprosto ztotožněn, ale on ten svět není černobílý. A někdy prostě z těch principů, které bychom chtěli dodržet, tak musíme malinko ustoupit, pokud zvážíme, a to už je na posouzení každého z nás, že to, co přináší ta novela, byť možná v některých ohledech nešťastná, tak přinese a bude mít převládající lepší dopad než to, co je současný stav. Jak už tady bylo řečeno, já si myslím, že spousta těch kontroverzních bodů tam právě bylo dodáno pozměňovacími návrhy poslanců. Ono to tak většinou bývá, kdy potom to, co ta myšlenka, která je nesená, tak dozná zásadních změn. A najednou prostě se nám dostane něco, kdy jsme postaveni před tu volbu, co s tím, co s tím budeme dělat. A ta volba se umocňuje samozřejmě teď před volbami a rozpuštěním Poslanecké sněmovny. Zaznělo tady několik věcí. Já deklaruji, že budu hlasovat pro schválení tohoto zákona, tak jak k nám přišel. A vzešlo z ústavně-právního výboru a našeho výboru sociálního. Nicméně chci upozornit na některé věci. Ono to není všechno zalité sluncem. To znamená, 228 dětí nebo ten počet, který je teď v zařízeních, to znamená děti do 3 let v zařízeních pro ústavní výchovu nebo ve ZDVOP, je to přirozený vývoj, protože v tom roce 2011 těch dětí bylo daleko, daleko více. Myslím si, že to bylo asi kolem 2,5 tisíc. Takže ten přirozený vývoj je. A mně by se moc líbilo, kdyby tím přirozeným vývojem jsme to nechali doběhnout. A pak třeba ty ústavy zanikly. Bohužel se tam objevil pozměňovacím návrhem ten zákaz. Na ten zákaz vždycky, a myslím si, že mnozí z nás, i z té odborné veřejnosti, reagují takovým jakoby... Je to takový pro nás červený hadr. Ale bohužel ten zákaz je. A my to tady máme na stole. Ale to, že tam je těch 228 dětí, tak není jenom tou předpěstounskou, nebo pardon – tou profesionální pěstounskou péčí, to znamená těmi přechodnými pěstouny, ale je to práce OSPOD. A samozřejmě práce neziskového sektoru, takzvaných sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, které se snaží pracovat s těmi rodinami, sanovat je. A samozřejmě udržet to dítě v té rodině co nejdéle. A až teprve opravdu selže ta rodina, tak ho umísťovat do tady těchto zařízení. To je potřeba si uvědomit. Je potřeba si uvědomit, a zaznělo tady, jakou máme koncepci, případně provázanost tady těchto služeb. A tady bych chtěl apelovat na ministerstvo. Zaznělo tady, že budeme mít počet pěstounů, stoupne, těch přechodných, o 40 %. To jsou krásná čísla. My jsme s ministerstvem komunikovali, s paní náměstkyní Jirkovou, protože tam myslím padalo, že v současné chvíli je v té přípravě asi 140 pěstounů na přechodnou dobu. Ale mě to zajímalo, jak je to podle krajů.

A bylo by bezva, kdyby i ministerstvo ve spolupráci s kraji nastavilo optimální čísla, tzn. ideální čísla, kolik těch pěstounů na přechodnou dobu v rámci toho jednotlivého kraje by mohli mít, protože každý ten kraj má jiné specifikum, jiné sociální podmínky a další a další. A bylo by bezva, kdyby v této koncepci se potom samozřejmě ministerstvo, respektive kraje, ale i OSPOD na trojkových obcích snažily s těmi zájemci o přechodnou pěstounskou péči pracovat. Protože, nic si nenalhávejme, jestliže je tam teď budeme mít, tak může nastat situace, kdy za rok je tam mít nebudeme, protože ta péče je tak náročná, složitá a vysilující, že tohle bude neustálý proces. To znamená, my musíme neustále ty přechodné pěstouny vyhledávat, doplňovat ten systém, ale měli bychom vědět, na jaké číslo ho potřebujeme doplnit. Tak aby samozřejmě potom to bylo a mohli jsme si to vyhodnotit, jestli se nám to daří, nebo se nám to nedaří. Já už jsem v těch rozhovorech s ministerstvem řekl, že bych si dokázal představit tu odměnu pro pěstounu na přechodnou dobu daleko větší, a to z toho důvodu, pokud to bereme, že to je opravdu práce 24 hodin denně 7 dní v týdnu, tak se zamysleme nad tím, kdo s nás by to dělal za tuto odměnu, která je tam v současné chvíli nastavená. A jestli tady jedním dechem říkáme, že děti jsou naše budoucnost a je to to hlavní, co tady máme, tak na druhou stranu vah si dávám, jestli tedy tu odměnu těm přechodným pěstounům dáváme adekvátní. Takže já bych byl rád, kdyby, pokud se otevírat tady tato novela, kterou tady máme, někdy v budoucnu, tak abychom se zamysleli i tady nad tím. A proč to říkám? Protože v té první vlně, v tom roce 2011-2013, kdy vlastně tam byli přechodní pěstouni, tak to byli mnohdy lidé, kteří měli srdce na dlani a prostě chtěli těm dětem pomoci. Ale my už tady od této fáze, tak jak je prostě růst jakékoli společnosti, ziskové organizace atd., se potřebujeme posunout do té profesionalizace. A potřebujeme tam dostat ty lidi, kteří to budou vykonávat jako své povolání s určitou kvalitou, která bude kontrolovaná. A tady si myslím, že moc pěkně o tom mluvila paní senátorka Chalánková, která prostě upozorňovala na některé ty věci. A ta diskuze, jak tady probíhá, tak opravdu ten život není černý, ani bílý, ale prostě někdy je to taková ta šeď uprostřed. Moje rozhodování proto, proč schválit tady tuto normu, bylo, co by se stalo, když bychom ji vlastně neschválili, to znamená, kdybychom ji zamítli. V současné chvíli, co byly pro mě hlavní argumenty, tak to převládající je navýšení té odměny pro přechodnou pěstounskou péči, navýšení toho příspěvku pro ZDVOP a doprovázející organizace. Já u těch doprovázejících organizací nejsem možná tak skeptický, jak tady zaznělo, já spoustu těch organizací znám. A samozřejmě můžeme se o tom bavit, jaký by tam měl být další systém kontroly a dalšího, ale prostě tu práci dělají dobře. A všude, v jakékoli oblasti, i u těch přechodných pěstounů můžeme najít osoby, které budou selhávat. Ale to je, prosím pěkně, nyní jakémkoliv pracovišti v jakémkoliv oboru nebo kdekoliv bychom to vzali. Takže tohle, ta hlavní myšlenka je, jestli převažující doprovázející organizace a převažující přechodní pěstouni jsou na té úrovni, kterou po nich vyžadujeme. A tam si myslím, že ano. Takže pokud bychom tu normu neschválili, tak se dostaneme do situace, kdy to zakonzervujeme zase na nějakou dobu – rok dva tři, možná by se to projednalo rychleji, ale vzhledem k tomu, že bude po volbách a než se sestaví vláda a další věci, než se v tom zorientuje nová Poslanecká sněmovna, tak já jsem tedy k tomu skeptický. Čili my potřebujeme dát už teď jasnou výzvu k tomu, že potřebujeme se oprostit od toho dobrovolnictví a jít do té profesionalizace a nabrat ty pěstouny, ty přechodné pěstouny, které bychom tam potřebovali, a s tou kvalitou, kterou potřebujeme. Další otázkou, která tady zazněla, a on ji zmínil pan senátor Kantor, tak je samozřejmě děti se zdravotním postižením, ale jsou to prosím vás i sourozenecké skupiny. Tam si myslím, že pokulháváme, že drtivá většina dětí a drtivá většina pěstounů na přechodnou dobu má ve svých podmínkách, že vezme maximálně jedno dítě. Jsou to jednotky, které berou sourozenecké skupiny nebo děti se zdravotním postižením. Tam si myslím, že bychom na tom měli také hodně zapracovat. A dokázal bych si představit a myslím si, že v jednom tisku, který teď leží v Poslanecké sněmovně, že je návrh Ministerstva zdravotnictví, když tak mě možná paní ministryně opraví, je i nebo dokázal bych si představit, že by byly i specializované zařízení pro tyto děti, to znamená takzvaného rodinného typu, ale kde ta péče by byla natolik specializovaná, aby dostali to, co potřebují. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, ale i k tomu psychosociálnímu vývoji.