Došlo k velmi silnému lobbingu, aby se Senát návrhem zákona vůbec nezabýval (a tím pádem byl schválen ve znění, v jakém byl schválen v Poslanecké sněmovně), protože se jeho příznivci obávali toho, že by (v případě úspěchu pozměňovacích návrhů) nemusela Poslanecká sněmovna schválit ani senátní vratku ani svůj původní vlastní návrh.

Obecně jsem vždy proti tomu, že by se Senát návrhem zákona nezabýval. Senát vznikl proto a jeho smysl spočívá naopak v tom, že se zákony zabývá. Tím spíše u návrhu zákona, který hýbe společností. Nicméně možnost „nezabývání“ je explicitně v Ústavě a jednacím řádu uvedena a již jsem za těch necelých 8 let, co jsem v Senátu, několikrát „nezabývání“ zažil. „Nezabývání se“ však má pojistku, aby nedošlo ke zneužití tohoto institutu proti vůli byť i malé menšiny, kdy jeden senátorský klub nebo 10 senátorů může návrh na „nezabývání se“ vetovat.

Večer před plénem oznámil senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí, že bude případný návrh na „nezabývání se“ vetovat.

Někdy v noci tak vznikl neuvěřitelný plán na to, že se proto tento bod vyřadí z programu a tím se docílí jeho schválení tím, že proběhne tzv. marná lhůta (30 dní od doručení Senátu). Považoval jsem to a považuji to za naprosto skandální. Nejenže se tímto způsobem návrh zákona vůbec na plénu Senátu neprojedná, ale především a zejména, je to obejití možnosti veta (1 senátorský klub nebo 10 senátorů) jako zákonné pojistky proti zneužití institutu „nezabývání se“. Za celou 28 letou historii Senátu se nic takového ještě nestalo a nikdy se nikdo o nic takového ani nepokusil.

Členům mého senátorského klubu oznámil předseda klubu plán na vyřazení bodu z programu pléna, které začínalo 17. dubna v 10 hodin, v 8 hod. 22 minut.