Nedalo mi, abych nezareagoval na pěkně napsaný článek „Evropské vakcinační ztráty“, uveřejněný v deníku Právo. Čtivě popisuje peripetie kolem přístupu evropských zemí k vakcínám a vysoce negativní roli EU v těchto „hrátkách velkých kluků o velké prachy“.

A ač mám dosti značné výhrady k Lubomíru Zaorálkovi, nemohu než hluboce souhlasit s jeho v článku citovanými slovy: „Ve chvíli, kdy EU vyjednává s někým, kdo je spíš obchodník, tak mi připadá, že je to nepochopení situace. Vyjednáváme s firmami, jako kdyby to byly politické entity. To mi připadá nepřiměřené. Zajímal bych se o to, kde získat vakcíny i léky jinde.“, píše Jaroslav Štefec na facebooku.

Na reakci autora, analytika Miloše Balabána, si nemohu stěžovat. Naopak. Myslím ale, že se mýlí v jedné věci. Na můj názor, že EU se snaží za každou cenu svou nepostradatelnost, mi odpověděl, že ačkoliv se už několikrát prokázaly limity mesianismu EU, jde tentokrát bezprostředně o životy.

Problém je v tom, že o životy šlo vždycky, ačkoliv se o tom nikdy nemluvilo. Nikdy se nemluvilo o hrozbách, plynoucích pro jednotlivé členské země i Evropu jako celek z okázalého ignorování reálných rizik v okolním světě ze strany EU a jejich orgánů. Počínaje ekonomickou krizí z roku 2008, přes migrační krizi, neschopnost EU prosadit se a zarazit evropskou podporu „mírových misí NATO“ organizovaných USA, totální propad snah zabránit krachu Ukrajiny a vtáhnout ji do evropského ekonomického prostoru až po neschopnost chránit efektivně hranice Schengenu a postavit se za členskou zemi Řecko proti stále agresivnějšímu Turecku.

Neschopnost EU sjednotit členské státy na společné platformě národních opatření proti pandemii a podporovat je (nás) při jednáních o dodávkách vakcíny je už jen třešničkou na dortu na pozadí volnosti, ponechané migrantům v páchání trestné činnosti a ničení majetku původních obyvatel evropských zemí, přehlížení nedodržování národních zákonů, dávání najevo strachu před Tureckem, okázalého ignorování rýsující se ukrajinsko-turecké aliance nebo arogantního přehlížení osudu Řecka, stojícího de facto na pokraji války s Tureckem. O poníženém klanění se před USA a odmítání spolupráce s Ruskem ani nemluvě.

Tohle všechno se nám velmi brzy těžce vymstí. Nám, kteří jsme sedli na lep představě, že úřednický moloch v Bruselu, ignorující realitu drsného světa kolem nás, který místo hledání opory v silných národních zemích pokračuje bez ohledu na realitu v politice dirigismu, šikany, restrikce a cenzury nepohodlných informací, nám může nějak zlepšit život.

Kovidová pandemii, ať už je skutečná, umělá nebo „něco mezi“, jasně ukázala, jak těžce impotentní tahle struktura ve skutečnosti je a jak zbytečně vyhozené jsou těžké peníze, které na její provoz vynakládáme. Jasně nám také ukázala, že jediná pomocná ruka, která je aktuálně k dispozici, je ta naše. Nikdo nám nezajistí ani vakcínu, ani bezpečnou zemi, ani nepropustné hranice, ani dostatek potravin. Je a bude to jen a jen na nás a na vládě, vzešlé z podzimních voleb. A nemyslím si, že tím pravým ořechovým by byli Piráti nebo ODS.

(převzato z Profilu)